ECLI:CZ:US:2013:1.US.3408.12.1
sp. zn. I. ÚS 3408/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Petra Krejči, zast. Mgr. Michalem Davidem, advokátem sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012, č.j. 20 Co 100/2010-163, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12.11.2009, č.j. 6 C 505/2009-39, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Mgr. Ivany Justové, zast. JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem, sídlem Macharova 376, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") a s tvrzením, že byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), požadoval jejich zrušení. Konkrétně namítal, že bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromí (čl. 7 Listiny), na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), neboť v rozporu s dobrými mravy bylo rozhodnuto tak, že bude nucen opustit dům, který obýval spolu se svými rodiči v důsledku bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor rodičů účastníků sporu. K věci uvedl, že jeho otec byl vlastníkem domu, ve kterém stěžovatel žil s rodiči až do povodní v roce 2002, v důsledku statického narušení byl dům odstraněn a otec účastníků obdržel dary a pojistné plnění ve výši 1 631 335 Kč, z nichž měl být postaven nový dům. Žalobkyně, stěžovatelova sestra, nabídla rodičům, že dům vystaví, což učinila, ale cenu stavby domu uhradila z peněz rodičů. Stěžovatel, který je následkem zranění zdravotně postižený, žil se svými rodiči ve společné domácnosti zhruba 50 let, nyní nemá kam jít. Podle jeho názoru měly soudy žalobu na vyklizení zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Rozsudek krajského soudu představuje, podle jeho názoru, velmi hrubý zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život, protože je zdravotně postižený, téměř důchodového věku, nemá manželku ani děti, takže dům, ve kterém bydlí, pro něj představuje jeden z posledních pilířů jeho soukromého a rodinného života; odloučení od tohoto domu a vzpomínek, které pro něj představuje, by pro něj znamenalo úplně rozrušení jeho osobního života. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že nebyli vyslechnuti svědci jím navrhovaní a že soudkyně okresního soudu měla být vyloučena pro podjatost, protože se z dřívějších dob znala s právním zástupcem žalobkyně.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 7:
1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.
2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 12:
1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Krajský soud ve vyjádření připomenul, že stěžovatel ohledně vlastnictví domu a použitých peněz na jeho stavbu měnil v průběhu řízení svá tvrzení, před odvolacím soudem ho změnil zcela. Přitom bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí sporného domu, a to i na základě čestného prohlášení matky, které předložil sám stěžovatel. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel žil v původním domě rodičů, po povodni se odstěhoval k družce, za rodiči dojížděl a bydlení odvozoval od práva bydlení rodičů. Do domu se trvale nastěhoval až v době, kdy jeho otec již nežil, a matka byla v nemocnici. Soud při rozhodování o bytové náhradě zohlednil skutečnost, že se stěžovatel o dům i rodiče staral, že v obci žil od narození, a že žalobkyně postavila dům za peníze, které získala od rodičů. Dále krajský soud připomenul, že vycházel z judikatury Ústavního soudu k možnosti uložit oprávněnému povinnost najít povinným náhradní byt a ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 6/2009. Po zvážení všeho, co uvádí stěžovatel ke svým poměrům a vztahu k rodičům a místu pobytu, dospěl k závěru, že z důvodu §3 odst. 1 obč. zákoníku mu musí žalobkyně poskytnout bytovou náhradu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.
Za okresní soud zpracoval vyjádření jeho předseda, nikoliv předseda příslušného senátu. Konstatuje, že se nedomnívá, že by byla jakkoli porušena základní práva stěžovatele jím uváděná. V další části uvedl, že oba soudy vycházely z ryze formálního posouzení předběžné otázky, totiž vlastnictví vyklizované nemovitosti, nedostatečně se zabývaly námitkou nedostatku aktivní legitimace: Pokud by bylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení, že vyklizovaný dům byl postaven z finančních prostředků získaných z pojištění původního domu, jehož vlastníkem byl stěžovatelův otec, a z finančních prostředků z pomoci po povodních, fakticky by obdarovaní z této pomoci měli být i vlastníky z tohoto pojištění a pomoci postavené a zkolaudované nemovitosti. Čestné prohlášení stěžovatelovy matky v tomto směru do věci jasno nevnáší. Ani okresní soud neuvedl návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Podle názoru vedlejší účastnice vyvracejí výsledky dokazování stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho práva na ochranu soukromí, na nedotknutelnost obydlí, stejně jako tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces; naopak namítá, že stěžovatel neoprávnění zasahuje do jejího práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Protože ústavní stížnost nepovažuje vedlejší účastnice za důvodnou, navrhla, aby ji Ústavní soud zamítl.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnost repliky využil, vytýkal v ní okresnímu soudu formalistické posouzení vlastnického práva vedlejší účastnice se zpochybněním její aktivní věcné legitimace vylučující podmínku řízení, a zpochybňoval podíl vedlejší účastnice na péči o rodiče.
III.
Z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou podanou u okresního soudu se žalobkyně domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný dům a pozemek v kat. úz. Zálezlice. V domě původně bydleli rodiče účastníků, a to až do jejich smrti, v prosinci 2007 udělila žalobkyně stěžovateli souhlas k bydlení v domě, aby mohl navštěvovat nemocnou matku, kterýžto důvod odpadl po její smrti 3.1.2008. Žalobkyně stěžovatele požádala, aby dům opustil, protože ho potřebuje pro svoji rodinu, stěžovatel tak neučinil, proto ho nejprve vyzývala k vyklizení prostřednictvím právního zástupce, poté byla nucena podat žalobu. Po provedeném dokazování vydal okresní soud dne 12.11.2009 rozsudek č.j. 6 C 505/2009-39, kterým uložil stěžovateli nemovitosti vyklidit, a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí, a že stěžovatel je užívá bez právního důvodu, přihlédl však k okolnostem konkrétního případu (zejména, že se stěžovatel neocitl v tíživé situaci vlastní vinou) a uložil žalobkyni povinnost zajistit bytovou náhradu, ač vazba vyklizení na zajištění bytové náhrady není dána výslovnou právní úpravou. Proti rozsudku soudu I. stupně podali oba účastníci odvolání, po doplnění dokazování krajský soud shledal, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné, proto rozsudkem ze dne 11.6.2010, č.j. 20 Co 100/2010-90, změnil prvostupňový rozsudek tak, že uložil stěžovateli povinnost vyklidit nemovitosti do 6 měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění akcentoval, že stěžovatel odvozoval své právo bydlení od souhlasu rodičů, který po jejich smrti zanikl, tudíž je stěžovatel povinen byt vyklidit, zde nejsou dány důvody pro uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu, avšak nepřiměřenou tvrdost lze odstranil určením delší lhůty k vyklizení, než stanoví zákon. Na základě stěžovatelova dovolání, přípustného pro tzv. otevřenou diformitu, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24.1.2012, č.j. 26 Cdo 3860/2010-155, rozsudek krajského soudu zrušil, neboť nesouhlasil s tím, že zjištěné okolnosti případu se mohou projevit toliko v podmíněnosti vyklizovací povinnosti stěžovatele stanovením delší lhůty k vyklizení, když podle jeho názoru je třeba stěžovatelovu povinnost vázat na zajištění bytové náhrady, a to v podobě náhradního ubytování, a dodal, že tato forma bytové náhrady odpovídá i podmínkám, za nichž žalovaný užíval předmětný dům (resp. původním dům jeho rodičů). Poté vydal krajský soud rozsudek č.j. 20 Co 100/2010-177, kterým změnil rozsudek soudu I. stupně pouze ohledně nákladového výroku, v meritu ho potvrdil, protože po opětovném přezkoumání rozsudku soudu I. stupně dospěl k závěru, že obě odvolání nejsou důvodná. Především zdůraznil, že pozemek nabyla kupní smlouvou v roce 2002, na něm vystavěla rodinný dům s tím, že bude užíván rodiči účastníků, neboť jejich původní dům byl po povodních odstraněn; rodiče v tomto domě poskytli stěžovateli k užívání jednu místnost, proto stěžovatel odvozoval právo bydlení od práva rodičů užívat předmětný dům. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu uznal krajský soud, že stěžovateli za vyklizení náleží bytová náhrada.
IV.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i tvrzeného porušení práva na ochranu soukromí a na nedotknutelnost obydlí, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem okresního soudu a krajského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo (a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva na ochranu soukromí a na nedotknutelnost obydlí). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy brání žalobě vedlejší účastnice na vyklizení nemovitosti, která je v jejím vlastnictví, tj. žalobě, která je žalobou reivindikační, prostředkem sloužícím k ochraně vlastnického práva. Z povahy této žaloby je zřejmé, že obrana žalovaného (uživatele cizí věci) může být úspěšná pouze v situaci, kdy žalovaný tvrdí a prokáže právní titul k jejímu užívání. Přitom z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce jeho oprávnění užívat nemovitost, či její část, vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje snahu obecných soudů o nalezení spravedlnosti se přibližujícího řešení (vazbou povinnosti vyklidit na zajištění náhradního ubytování); jiný nástroj k řešení nenalézá ani Ústavní soud. Snad alespoň svědomí vedlejší účastnice zůstane zatíženo důsledky jejího sobeckého, nesesterského jednání při získání majetku, který vytvořila generace rodičů. Ústavní soud ještě upozorňuje na nesprávný právní názor stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, o zařazení aktivní věcné legitimace mezi procesní podmínky řízení, na které se vztahuje §103 obč. soudního řádu; tzv. procesní subjektivitu (způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost) nelze směšovat či zaměňovat s tzv. věcnou legitimací představující hmotněprávní vztah účastníka k projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu