ECLI:CZ:US:2013:1.US.3416.10.1
sp. zn. I. ÚS 3416/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Heinze Joachima Langera, zastoupeného JUDr. Jiřím Krukem, advokátem se sídlem Protilehlá 998/18, 184 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 10 Co 321/2010-836, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2010, č. j. 14 C 87/96-801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 14 C 87/96-801, ve věci žalobce (dále jen "stěžovatele") proti žalované Marii Jenčové (Poznámka: právní nástupkyni zemřelého původně žalovaného Jiřího Jenče; dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 1.650,16 € s příslušenstvím, rozhodl, že žaloba se zamítá (výroková část I.) a že žalobce je povinen žalovanému zaplatit na nákladech řízení částku 59.108 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výroková část II.). Okresní soud poukázal na to, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovanému byl zřízen kontokorentní účet u peněžního ústavu v SRN (dále jen "PÚ"), neprokázal, že by žalovaný žádal PÚ o takový úvěr, neprokázal, že žalovaný přečerpal finanční prostředky na účtu v PÚ a že by z titulu ručitelského závazku zaplatil za žalovaného (uvedenou) částku, kterou PÚ odepsal z účtu stěžovatele. Stěžovatel nepředložil originály listin, ale pouze fotokopie; žalovaný popíral pravost listin a tvrzení stěžovatele. Stěžovatelova žalobní tvrzení jsou nedostatečná; stěžovatel je navíc v průběhu řízení měnil a doplňoval. Soud konečně neuvěřil tvrzení stěžovatele, že kontokorentní úvěr nepodléhá přísným pravidlům a že lze takový úvěr zřídit bez přítomnosti žalovaného; tvrzení stěžovatele nebyla podložena ani výslechem svědkyně - jeho manželky.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 10 Co 321/2010-836, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrokové části I., ve výrokové části II. jej změnil tak, že náklady řízení činí 46.078 Kč a rozhodl, že stěžovatel má zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.868 Kč. Odvolací soud uvedl, že okresní soud provedl náležité dokazování, poskytl účastníkům řízení poučení dle §118 a §119a o. s. ř., a dospěl k věcně správnému rozhodnutí. (Poznámka: jednalo se již o v pořadí čtvrtá rozhodnutí obou soudů ve věci.) Krajský soud zdůraznil, že pokud stěžovatel neprokázal existenci závazku žalovaného vůči PÚ, jsou jeho tvrzení o vzniku ručitelského závazku dle §546 a násl. o.z. bezvýznamná, neboť ručitelský závazek má akcesorickou povahu k závazku dlužníka.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2011, č. j. 33 C do 806/2011-934, odmítl dovolání stěžovatele podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro jeho nepřípustnosti, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení citovaných rozsudků Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Poukázal zejména na délku řízení (od února 1996), na průtahy zaviněné oběma soudy a na porušení svého práva na spravedlivý proces. Obsáhle popisoval, komentoval a vyhodnocoval některé aspekty zjišťování podkladů pro rozhodnutí obecnými soudy; zdůraznil, že soudy věděly, že stěžovatel nemůže poskytnout originály listin, takže došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci. Stěžovatel také připomněl, že dispoziční kredit v SRN lze poskytnout bez souhlasu majitele konta; postačí prý pouze nabídka banky, záleží na majiteli účtu, zda této nabídky využije.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s obsáhlým spisovým materiálem a s napadenými rozhodnutími obecných soudů dovozuje, že ústavní stížnost na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (a opakovaně zdůrazňuje), že není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jejich účastníků. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, o výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a že do daného rozhodovacího procesu může zasáhnout jen v případě takových pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud v souzené věci nespatřuje v postupu obou obecných soudů, porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy postupovaly důkladně a obsáhle zjišťovaly a posuzovaly podklady pro svá rozhodnutí; z obsahu spisu (a to včetně protokolů o jednání) pak vyplývá, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní, jež nahrazoval spektakulárními úvahami o pomalém a nedostatečném postupu obou soudů a o zasahování do soukromých informací. Tu nezbývá než připomenout, že délka řízení byla mimo jiné ovlivněna (jak lze zřetelně nalézt v obsáhlém spisovém materiálu) postupem obou účastníků řízení. Byl to také právní zástupce stěžovatele, který omlouval svoji nepřítomnost u jednání, případně žádal jejich odložení; nelze také opomenout, že v souzené věci došlo ke změně na straně zemřelého žalovaného, jehož právní nástupkyní se stala jeho manželka.
Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s tím, jak se obecné soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly, sama o sobě není způsobilá dosáhnout ústavněprávní relevance; odlišný názor stěžovatele na právní závěry obecných soudů, nemůže - jestliže Ústavní soud neshledal opodstatněným jeho tvrzení o porušení základního práva či svobody - vést k zásahu do rozhodovací činnosti ústavně nezávislých obecných soudů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu