ECLI:CZ:US:2013:1.US.345.12.1
sp. zn. I. ÚS 345/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Iva Zábranského, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Hálkova 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011 č. j. 20 Cdo 5241/2009-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 29 Nc 1629/2006 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 8. 2009 č. j. 40 Co 527/2009-122 potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 3. 2009 č. j. 29 Nc 1629/2006-95, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena na jeho majetek tímto soudem na podkladě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který byl sepsán o závazku stěžovatele vrátit peněžní částku na základě smlouvy o půjčce a následného uznání dluhu stěžovatelem. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že notářský zápis je formálně i materiálně vykonatelný a obsahuje existující hmotněprávní nárok oprávněné, neboť stěžovatel neprokázal, že by mu nebyla předána půjčená částka.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 11. 2011 č. j. 20 Cdo 5241/2009-212 odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť námitka nesprávného hodnocení důkazů a neprovedení navrženého důkazu pro nadbytečnost s ohledem na hodnocení důkazů jiných není otázkou zásadního právního významu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 24. 2. 2006 nepodepsal uznání dluhu, ale listina s tímto textem mu byla "podstrčena" o několik měsíců později při podpisu notářského zápisu, kdy mu bylo dáno k podpisu velké množství smluv, z nichž si stěžovatel z důvodu nátlaku notářky stihl přečíst pouze tři. Nemožnost podepsání prohlášení o uznání dluhu v den uvedený na této listině odůvodňuje špatnými klimatickými podmínkami, nesnadnou dostupností notářské kanceláře a absencí zápisu o tomto uznání v knize notářských zápisů. Tvrzení, že neobdržel půjčenou částku, stěžovatel dokládá tím, že kdyby ji obdržel, choval by se jinak, tj. nebyl by odpojen od dodávky elektrické energie, nerozprodával by cennosti po prarodičích, ke kterým má citový vztah, a nesvěřil by svého syna do péče Klokánku. Vznik dluhu má vylučovat též usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2012 č. j. 40 Co 516/2012-353 vydané v jiné stěžovatelově věci. Stěžovatel zpochybňuje jak schopnost věřitele půjčit stěžovateli spornou částku, neboť ten nebyl v dobré finanční situaci a dlužil na výživném, tak jeho věrohodnost poukazem na jeho "kriminální minulost". Stěžovatel je přesvědčen, že uznání dluhu je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, poněvadž se při jeho podpisu nacházel ve složité finanční situaci. Konečně stěžovatel soudům vytýká, že opakovaně nepřipustily výslech stěžovatelovy matky.
5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, protože nepříznivé osobní a zejména majetkové poměry nejsou pro důvodnost ústavní stížnosti relevantní. K přípustnosti stěžovatelových dovolacích námitek uvádí, že námitka nesprávného hodnocení důkazů není žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů, a dále že skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů je Nevyšší soud vázán v případech, kdy je dovoláním napadeno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu a kdy tedy přichází v úvahu přípustnost pouze dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
6. Stěžovatel se v replice k vyjádření Nejvyššího soudu neztotožnil s jeho závěrem, že není možno napadat hodnocení důkazů, protože právě na hodnocení důkazů často závisí výsledek soudního řízení. V projednávaném případě je sporné, zda půjčka byla reálně poskytnuta; pokud tomu tak nebylo, nemůže být vymáhána. Ačkoli uznání dluhu je důkazem poměrně vysoké právní síly, nemůže být považováno za důkaz jediný možný, jestliže se vyskytne řada nepřímých důkazů svědčících o opaku. Stěžovatel uzavřel, že právo na spravedlivý proces by mělo představovat opozici k formálnímu pojetí práva, v němž není zjišťována materiální pravda a právní fikce je základním zdrojem práva.
7. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
10. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).
11. Žádného z výše uvedených pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se jeho věcí řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním, které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobuje kritice; jejich odůvodnění má racionální základnu a je hájitelné. Taktéž vysvětlily, z jakých důvodů neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Oproti tvrzení stěžovatele byla stěžovatelova matka vyslechnuta, a to soudem prvního stupně při jednání dne 24. 3. 2009. Poukaz na usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2012 č. j. 40 Co 516/2012-353 není v projednávané věci relevantní, protože ačkoli se jedná o skutkově podobnou věc stěžovatele, nelze z jedinečných skutkových okolností a jejich hodnocení v jedné věci dovozovat tytéž skutkové závěry pro jinou věc. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že Nejvyšší soud byl povinen přezkoumat hodnocení důkazů, a to proto, že v případě přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze otázky právní.
12. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu