ECLI:CZ:US:2013:1.US.3519.12.1
sp. zn. I. ÚS 3519/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Zuskové, zastoupené JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem AK Spálená 2, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 34 C 2/2012-35, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 55 Co 261/2012-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 55 Co 261/2012-86, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 34 C 2/2012-35, kterým bylo nařízeno předběžné opatření spočívající v tom, že stěžovatelka je povinna zdržet se jakéhokoliv nakládání, zcizování či zatěžování ideální čtvrtiny v těchto rozhodnutích specifikovaných nemovitostí.
Stěžovatelka má za to, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zásadní nedostatek citovaného usnesení je v tom, že není věcně odůvodněno. Tento stav byl přesto následně aprobován usnesením odvolacího soudu.
Podle stěžovatelky soud prvého stupně uvádí, že podle ust. §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí usnesení o nařízení předběžného opatření obsahovat odůvodnění, čímž zřejmě rozumí věcnou argumentaci pro opodstatněnost vydání předběžného opatření. Soud však zcela opominul zhodnocení okolností podstatných pro nařízení předběžného opatření, tedy, zda je třeba zatímně upravit poměry účastníků a z jakého důvodu je dána obava o exekuční vymahatelnost případně soudem uznaného nároku. To však neopravil ani soud odvolací.
Stěžovatelka upozorňuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou například nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09. Podle tohoto nálezu je třeba ust. §169 odst. 2 o. s. ř. vyložit tak, že smyslem zmiňovaného ustanovení je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Tento smysl však v případě usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření, chybí.
Právě uvedený závěr je přitom podle stěžovatelky plně aplikovaný i v nyní projednávaném případě. Ani zde neměla možnost se k návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřit. Naopak, o návrhu vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalobce) se vzhledem k procesním pravidlům dozvěděla až poté, co jí bylo předběžné opatření doručeno. Požadavek řádného odůvodnění je však jedním z klíčových atributů spravedlivého procesu; navíc je požadavek na řádné odůvodnění - podle stěžovatelky - ještě více zdůrazněn u těch rozhodnutí, která navazují na výše uvedený soudní proces bez slyšení druhé strany a která jsou předběžně vykonatelná.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 34 C 2/2012. Zjistil, že jmenovaný soud usnesením z 11. 1. 2012, č. j. 34 C 2/2012-35, nařídil předběžné opatření, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna zdržet se jakéhokoliv nakládání, zcizování či zatěžování v tomto usnesení specifikovaných nemovitostí (tedy ideální jedné čtvrtiny těchto nemovitostí).
Podle odůvodnění tohoto usnesení se žalobce (Česká spořitelna, a.s.) domáhal právní neúčinnosti v žalobě citované darovací smlouvy a navrhoval vydání předběžného opatření. Uvedl, že v postavení věřitele se společností Maso A - Z, s. r. o. (nyní M.A.S. Mix, s. r. o.) uzavřel smlouvu, podle které poskytl jmenované společnosti kontokorentní úvěr. K zajištění úvěru byla touto společností ve prospěch žalobce vystavená blankosměnka. Společnost Maso A - Z, s. r. o., svůj závazek z úvěrové smlouvy nesplnila a úvěr nesplatila. S ohledem na to tedy vyplnil žalobce v souladu se smlouvou o podmínkách k zajištění závazku směnku znějící na částku 4.530.177,99 Kč představující zůstatek zajištěné pohledávky z úvěru a úrok z prodlení. Blankosměnka se stala řádnou směnkou splatnou dne 5. 5. 2010 v Praze u žalobce bez protestu ve prospěch žalobce. Za směnečnou sumu se jako směnečný aval zaručil Josef Zuska. Jelikož směnečná suma nebyla navrhovateli (žalobci) uhrazena ani výstavcem směnky ani směnečným avalistou, uplatnil žalobce u Městského soudu v Praze vůči směnečnému avalistovi částečně svůj nárok z předmětné směnky směnečnou žalobou. Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze pak bylo Josefu Zuskovi uloženo zaplatit navrhovateli částku ve výši 2.000.000 Kč s příslušným úrokem, odměnu a náklady řízení. Josef Zuska však závazek vůči žalobci nesplnil, proto musel žalobce přistoupit k exekučnímu vymáhání předmětné pohledávky. Obvodní soud pro Prahu 5 pak usnesením ze dne 24. 1. 2011, č. j. 39 EXE 79/2011-11, návrhu žalobce na nařízení exekuce v plném rozsahu vyhověl. Žalobce přitom prověřil právní úkony učiněné Josefem Zuskou a osobami jemu blízkými v časovém období blízkém době, kdy se stala avalistou výše uvedené směnky. Tak bylo zjištěno, že Josef Zuska uzavřel dne 10. 2. 2009 se svou matkou Věrou Zuskovou (žalovanou, stěžovatelkou) darovací smlouvu, jíž daroval žalované v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Z toho je patrné, že Josef Zuska uzavřel předmětnou darovací smlouvu se svou matkou v době, kdy již existoval jeho závazek vůči navrhovateli k zajištění a následnému zaplacení shora uvedeného dluhu. Josef Zuska si přitom byl zcela nepochybně vědom skutečnosti, že společnost Maso A - Z, s. r. o., nemá dostatek finančních prostředků k úhradě svých závazků; na majetek této společnosti byl opakovaně podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. Dne 10. 2. 2009 Josef Zuska tedy věděl, že jej jako avalistu vzápětí začne stíhat povinnost k úhradě závazků jeho společnosti a že dojde k případnému uplatnění směnky v soudním řízení. Leč, místo toho, aby se snažil shora uvedený závazek vůči žalobci ve výši přesahující 4.000.000 Kč splnit či zajistit, úmyslně převedl svůj majetek na žalovanou (stěžovatelku). Žalobce pak podal odpor proti převodu předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy v souladu s §42a odst. 2 občanského zákoníku.
Žalobce podle napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 současně s podanou žalobou podal návrh na vydání předběžného opatření, jež odůvodnil tím, že se důvodně obává, že by se žalovaná mohla pokusit dále převést předmětné nemovitosti na další osoby či je zatížit, jakmile se dozví o tom, že žalobce podal odpůrčí žalobou.
Na základě těchto skutečností pak Obvodní soud pro Prahu 5 uzavřel, že je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření (§102 odst. 1 o. s. ř.). K rozhodnutí o vydání předběžného opatření není nutné, aby byl nárok uplatněný žalobou spolehlivě prokázán, postačí, aby byl alespoň osvědčen. Podle ust. §169 odst. 2 o. s. ř. platí, že písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje mimo jiné návrhu na vydání předběžného opatření, jemuž nikdo neodporoval, nemusí obsahovat odůvodnění. Návrh na nařízení předběžného opatření - podle obvodního soudu - obsahoval všechny zákonné náležitosti, tvrzení v návrhu uvedena byla osvědčena dostatečnými důkazy, povinnost uhradit soudní poplatek a složit jistotu žalobce splnil. Proto obvodní soud k vydání předběžného opatření přistoupil.
Městský soud v Praze usnesením z 25. 6. 2012, č. j. 55 Co 261/2012-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu, byť soud prvního stupně odkazuje na ust. §169 odst. 2 o. s. ř., který umožňuje soudu nařízené předběžné opatření neodůvodňovat, ve skutečnosti nařízené předběžné opatření odůvodněno bylo. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady nařízení předběžného opatření podle §102 o. s. ř. jsou splněny, neboť obava ohrožení výkonu rozhodnutí existuje. Sama žalovaná totiž - podle městského soudu - ve svém vyjádření k žalobě uvedla okolnosti převodu spoluvlastnických podílů na její osobu s tím, že si vlastnictví podrží, případně podle dalšího uvážení převede na vnoučata. V zájmu exekuce nařízené proti Josefu Zuskovi je, aby do skončení tohoto řízení uvedená část nemovitostí převedena nebyla. Mimo to, žalovaná je - podle městského soudu - předběžným opatřením omezena toliko co do zcizování či zatěžování jedné čtvrtiny uvedených nemovitostí.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že konstatování městského soudu, pokud jde o existenci odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí obvodního soudu, je správné. Je sice pravda, že značná část odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 je tvořena rekapitulací návrhu žalobce (navrhovatele), nicméně ta je vedena tak, aby z ní vyplynuly zásadní skutečnosti vztahující se k následnému rozhodnutí obvodního soudu vydat předběžné opatření. Nadto, tato rekapitulace obsahuje i údaje, které jsou obvodnímu soudu známy z jeho úřední činnosti související s řízením, z něhož vzešlo jeho rozhodnutí napadené touto ústavní stížností. Proto předmětné usnesení obvodního soudu vyhovuje i atributům stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu zakotvující povinnost obecných soudů odůvodňovat i usnesení nařizující předběžná opatření. Na akceptovatelnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí prvostupňového soudu přitom nemůže nic změnit ani to, že je v něm odkazováno na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu, jehož závěry byly stěžovatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 346/09 upraveny.
Konečně, nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že Městský soud v Praze ve svém usnesení, reagujícím na odvolání stěžovatelky, přiléhavě vysvětlil, proč bylo potřeba zatímně upravit poměry účastníků, respektive proč je dána obava co do exekuční vymahatelnosti případně soudem v budoucnu uznaného nároku. To souvisí i s tvrzením stěžovatelky, že se nemohla k návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřit. Na tuto otázku si ostatně odpověděla sama, pokud se odvolává na procesní pravidlo při nařízení předběžného opatření.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu