ECLI:CZ:US:2013:1.US.357.13.1
sp. zn. I. ÚS 357/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t.č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, 760 01 Zlín, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality Zlín, v trestním řízení č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-150071 v souvislosti s odběrem biologického materiálu ze dne 28. 11. 2012 a proti postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 11. 2012, č. j. 3 KZN 1075/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedených úkonů podle §114 odst. 4 tr. řádu, učiněných orgány činnými v přípravném řízení trestním, a to pro porušení jeho základních práva na nedotknutelnost osoby a nebýt podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že odběr jeho biologického materiálu byl proveden orgánem činným v trestním řízení, avšak měl být proveden lékařem či odborným zdravotnickým pracovníkem. Dále tvrdí, že k provedení odběru nebyly věcné důvody (na místě činu se neměl nacházet) a že samotné překonání jeho údajného odporu bylo nepřiměřené co do intenzity (byla mu působena bolest).
Ústavní soud uvádí - vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - že neshledal prostor zabývat se věcně námitkami stěžovatele o nesplnění podmínek obsažených v §114 trestního řádu. V tomto ohledu je veden úvahou, že by za této situace mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci.
Ústavní soud konstatuje, že v principu obdobně argumentoval ve vztahu k námitkám téhož stěžovatele, týkajících se jiného úkonu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení trestním (srov. předposlední odstavec usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 382/13, které se zabývalo domovní prohlídkou a odmítlo ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost).
Dále Ústavní soud poukazuje na svá předchozí usnesení, v nichž se námitkami jiných stěžovatelů proti úkonům provedeným podle §114 trestního řádu zabýval, leč až na základě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím o vině a trestu [srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 2355/11, bod 6.; nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 1605/09; usnesení ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 2804/07, bod II. 3)].
Konečně, Ústavní soud nepřehlédl ani své usnesení ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1641/07, které se zabývalo podobnou ústavní stížností; i tehdy byla podána proti souhlasu státního zástupce k překonání odporu podezřelého (a proti následnému postupu policejního orgánu). Ústavní soud citovaným usnesením ústavní stížnost odmítl (tehdy jako nepřípustnou) a v odůvodnění uvedl především, že stěžovatel opominul význam trestního řízení jako kontinuálního procesu.
Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby se od uvedených právních názorů v této souzené věci odchyloval.
Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu