ECLI:CZ:US:2013:1.US.3594.12.1
sp. zn. I. ÚS 3594/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, identifikační číslo HE 107 986, se sídlem Simis 12, Kiti, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2012 č. j. 32 Cdo 3098/2010-148, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2010 č. j. 17 Co 185/2009-123 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 1. 2009 č. j. 17 C 12/2008-75, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §408 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavní práva, zejména právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje náležité odůvodnění, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Nadto má za to, že provedený výklad ustanovení §408 obch. zák., že kumulativní novace není schopna zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době, je v rozporu se zásadami soukromého práva, přičemž odkazuje na ustanovení §516 obč. zák., podle něhož mohou účastníci dohodou změnit svá práva a povinnosti. Uvedený výklad dle něj nerespektuje obecně uznávané zásady soukromého práva, jakož i právní principy vyplývající z ústavního pořádku, jakými je princip legitimního očekávání v kontextu ústavní garance ochrany majetku v širším slova smyslu. Uvádí, že promlčení může mít pro věřitele fakticky vyvlastňující účinky, což lze ospravedlnit jen tehdy, jestliže věřitel měl spravedlivou možnost své nároky prosazovat.
3. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 920 245,37 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel ještě předtím podal návrh na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 45 K 1012/2006-148 tak, že se zamítá pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2007 č. j. I Ko 385/2007-174 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Proti usnesení Vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Stěžovatel poté podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 389/10 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
4. Řízení o zaplacení tedy předcházelo konkursní řízení, v jehož rámci považuje stěžovatel za stěžejní usnesení Vrchního soudu, resp. jeho odůvodnění, ve kterém je vyslovena, byť pouze okrajově, podstata, smysl, účel, průběh, a zejména pak dokazování v řízení o zaplacení a v konkursním řízení. Dle názoru Vrchního soudu v Praze, s kterým se stěžovatel ztotožňuje, by nemělo dokazování v konkursním řízení (myšleno řízení o návrhu na prohlášení konkursu, nikoli incidenční řízení) překračovat meze konkursního řízení. V opačném případě, tedy při překročení mezí konkursního řízení, dochází k porušení zákona konkursním soudem tím, že v konkursním řízení řeší otázky a provádí k nim dokazování bez příslušného zákonného zmocnění, tedy svévolně. Vzniknou-li při projednávání návrhu na prohlášení konkursu pochybnosti o pravosti pohledávky navrhovatele, je na místě konkurs na majetek úpadce prohlásit s tím, že detailní problematika každé uplatněné pohledávky bude řešena v rámci incidenčního řízení, které je k tomuto účelu zákonem určeno, nebo návrh na prohlášení konkursu zamítnout. Tím, že se konkursní soud ujal podrobného zkoumání pohledávky stěžovatele a hodnocení problematiky jejího promlčení, vybočil z mezí konkursního řízení a nahradil činnost správce konkursní podstaty, který je zákonem povolán k tomu, aby se v rámci přezkumného jednání s pohledávkou stěžovatele vypořádal v souladu se zákonem. V případě potřeby by otázka pravosti pohledávky stěžovatele (tedy je-li promlčena či nikoli) byla vyřešena v incidenčním řízení.
5. Řešení a hodnocení otázky promlčení pohledávky stěžovatele v konkursním řízení způsobem, jakým tak učinily obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, je podle stěžovatele nepřípustné. Závěry učiněné Nejvyšším soudem jsou rozhodující pro výklad příslušného ustanovení obchodního zákoníku obecnými soudy a obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se jím bez dalšího automaticky řídí. Konkursní soudy v rámci konkursního řízení měly dle stěžovatele uzavřít, že nepostačuje-li pohledávka stěžovatele k osvědčení úpadku vedlejšího účastníka, nebude prohlášen na jeho majetek konkurs, a to bez dalšího s tím, že problematiku promlčení předmětné pohledávky posoudí soudy, které jsou k tomu příslušné.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. V nyní projednávané stížnosti stěžovatel zejména namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu není "náležité", pokud v něm dovolací soud pouze odkazuje na své předchozí usnesení ve věci téhož stěžovatele a téže pohledávky (sp. zn. 29 Cdo 5536/2007) s tím, že nemá důvodu se od jeho závěrů odchýlit.
9. K tomu Ústavní soud pouze uvádí, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu již bylo předmětem přezkumu v rámci první ústavní stížnosti stěžovatele, kterou Ústavní soud usnesením odmítl. V tomto usnesení konstatoval, že "Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem dovolacího soudu o promlčení pohledávky, o niž stěžovatel opíral návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, k němuž tento soud dospěl výkladem ustanovení §408 obch. zák. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti."
10. V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil když uvedl, že "Nejvyšší soud, jenž shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., na skutkový závěr soudů nižších stupňů (který stěžovatel nezpochybňoval), podle kterého měl být podle úvěrové smlouvy poskytnutý úvěr dlužníkem splacen do 20. srpna 1994, aplikoval ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. a dospěl k závěru, že za situace, kdy neprobíhalo ani soudní ani rozhodčí řízení, jehož zahájení by jedině stavělo běh objektivní desetileté promlčecí doby, se pohledávka promlčela nejpozději 21. 8. 2004, a to bez ohledu na tvrzenou kumulativní novaci ve formě sporné dohody. Uvedený závěr koresponduje se speciální úpravou obecného omezení promlčecí doby v obchodních závazkových vztazích, uvedenou v ustanovení §408 obch. zák. Omezení promlčecí doby je zde upraveno tak, že se uplatní bez ohledu na jiná ustanovení o promlčení, ať jsou obsažena v obchodním zákoníku nebo i v jiných zákonech, pokud má regulace obchodně právní povahu. Toto omezení neplatí pouze tehdy, bylo-li v době, kdy ještě promlčecí doba neuplynula, zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení. Uvedená speciální úprava se tedy vztahuje na všechny případy, kdy před koncem desetileté objektivní lhůty nebylo právo uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení, tj. i na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona (srov. Štenglová, Plíva, Tomsa a kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání 2003, str. 1082). Závěr Nejvyššího soudu proto nelze považovat za výsledek interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí."
11. Uvedené konstatování je relevantní i pro nyní projednávanou ústavní stížnost. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud, pokud své usnesení odůvodnil stručně odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která se přímo dotýkala stěžovatele a jeho pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi, odůvodnil je řádně a pro danou věc zcela dostatečně. Závěry obecných soudů ohledně promlčení pohledávky má Ústavní soud za akceptovatelné a náležitě odůvodněné a na jejich právních závěrech nemá důvod cokoli zpochybňovat.
12. Jen jako obiter dictum lze dodat, že interpretace ustanovení §408 odst. 1 věty první obch. zák. je v rozhodovací praxi sice skrovně obsažena, ale je relativně ustálená. Ústavní soud nyní neshledává vhodným do ní zasahovat, a to tím spíše, že sjednocování judikatury k podústavním předpisům je doménou vrcholných obecných soudů a navíc se podle všeho nachází obchodní zákoník na samém konci své účinnosti. Stěžovatel sice uvádí sugestivní příklad kumulativní novace s účinky přesahujícími desetiletou promlčecí dobu - pak by se sjednané závazky staly vlastně naturálními obligacemi -, ale úmysl zákonodárce směřoval i podle nauky (nejen tedy Nejvyšší soud in sp. zn. 29 Cdo 5536/2007) k tomu, aby byla pro obchodněprávní vztah z důvodu právní jistoty sjednávána taková doba plnění, která nepřesáhne limitní či jinak řečeno absolutní dobu deseti let (viz např. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 243).
13. Lze tedy uzavřít, že podstatou ústavní stížnosti je pouze pokračování polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů, vedené v rovině práva podústavního a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, což však Ústavnímu soudu z již shora uvedených důvodů nepřísluší.
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Jde-li o návrh s ústavní stížností spojený, jde o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvod Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu