ECLI:CZ:US:2013:1.US.3646.12.1
sp. zn. I. ÚS 3646/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Tomáše Vůjtěcha, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 7. 2012 č. j. 47 EXE 2304/2010-71, spojené s návrhem na zrušení §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 21. 9. 2012 se Tomáš Vůjtěch (dále jen „povinný“ případně „stěžovatel“) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydané ve věci nařízené exekuce oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy, se sídlem v Praze (dále jen „oprávněný“), proti povinnému.
Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), jež zní „(3) Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný.“
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 7. 3. 2012 JUDr. Jitka Wolfová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Plzeň – město (dále jen „soudní exekutorka“) příkazem k úhradě nákladů exekuce zavázala povinného k úhradě nákladů exekuce, odměny exekutora a nákladů oprávněného za právní zastoupení v exekučním řízení, v částce 11 220 Kč.
Dne 20. 7. 2012 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „exekuční soud“) příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 3. 2012 k námitkám povinného změnil tak, že celkovou částku nákladů exekuce určil částkou 2 160 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím exekučního soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina“), čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i právo vlastnické. Byl toho názoru, že v jeho případě šlo o šikanózní výkon práva oprávněným, přičemž by to měl být on, kdo nese náklady soudního exekutora a nikoliv povinný, a poukázal na bod 25. nálezu ze dne 16. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129). Dále stěžovatel tvrdil, že napadené rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s jeho námitkou o šikanózním zneužití práva oprávněným.
Návrh na zrušení §87 odst. 3 exekučního řádu stěžovatel odůvodnil tvrzením, že náklady exekutora by měl nést povinný zpravidla, nikoliv však bezvýjimečně; stávajícím znění citovaného ustanovení se cítí ohrožen a poškozen.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní stížnost, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které exekuční soud napadeným usnesením rozhodl o celkové výši nákladů exekuce, jsou přehledně a zcela srozumitelně v rozhodnutích tohoto soudů vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry exekučního soudu, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry exekučního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelní výší žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupné na http://nalus.usoud.cz), který v projednávaném případě neshledal.
Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení §87 odst. 3 insolvenčního zákona.*)
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu
------------------------------------
*) ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2013