ECLI:CZ:US:2013:1.US.371.13.1
sp. zn. I. ÚS 371/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Darlinga, zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem Ph.D., advokátem, se sídlem Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, proti příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 63 Nt 2551/2012, k domovní prohlídce za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2013, stěžovatel napadl příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 63 Nt 2551/2012 (dále jen „příkaz“), kterým byla podle §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), nařízena domovní prohlídka v něm blíže označených bytových jednotek a nebytových prostor na adrese P.
Stěžovatel v prvé řadě namítá rozpor spočívající v tom, že dle příkazu byla domovní prohlídka nařízena v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zločinu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, tedy pro podezření z týrání svěřené osoby, která je v jeho péči nebo výchově, avšak zadržen byl a po svém zadržení se měl vyjadřovat ve věci podezření ze spáchání zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Domovní prohlídka tedy byla nařízena pro podezření z jiného trestného činu, než pro který byl následně stěžovatel zadržen a před jejím provedením vyslechnut. Dále mělo dojít k nepřesnosti uvedením nesprávného čísla LV, na kterém jsou některé z předmětných jednotek zapsány. Text příkazu nemá ani nezbytné náležitosti a odůvodnění, zejména pak pokud jde o nutnost uvedení konkrétního důvodu, proč se jedná o úkon neodkladný. Prohlídka navíc nebyla ani řádně zaprotokolována, kdy v příslušném protokolu o provedení domovní prohlídky je uvedeno, že si stěžovatel příkaz převzal „dne 28. 11. 2012 ve 00:25“, ač se ve skutečnosti jednalo již o 29. 11. 2012.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhuje, aby Ústavní soud příkaz zrušil, a aby zakázal Policii České republiky porušovat jeho základní práva a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá při domovní prohlídce zabavené věci.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelovu prvou námitku, Ústavní soud je nucen konstatovat, že předmětná prohlídka nebyla nařízena ve věci podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jak stěžovatel uvádí, kdy v záhlaví je uvedeno, že je nařizována ve věci podezření spáchání „zločinu kuplířství dle §198 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku“, přičemž dále v jeho odůvodnění se již hovoří o „zločinu kuplířství dle §189 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku“. Z uvedeného je evidentní, že v záhlaví toliko došlo k záměně pořadí dvou číslovek, kdy měl být uveden §„189“ a nikoliv §„198“. Jde tedy o pouhou písařskou chybu bez jakékoliv ústavně právní relevance. K opravě písařských chyb v rozhodnutích obecných soudů bezpochyby není určen institut ústavní stížnosti, nýbrž je nutno vycházet z příslušných ustanovení podústavního práva (srovnej §131 ve spojení s §138 trestního řádu).
Obdobný charakter pak mají i další stěžovatelovy námitky, kdy Ústavní soud je pro jejich čistě formální charakter nepovažuje za smysluplné podrobněji rozebírat. Úlohou Ústavního soudu totiž není perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná a tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Závěrem lze uvést, že příkaz je v dostatečné míře odůvodněn, a to i pokud jde o důvody neodkladnosti provedení domovní prohlídky (viz zejména jeho poslední strana).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu