ECLI:CZ:US:2013:1.US.372.12.1
sp. zn. I. ÚS 372/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2011 [stěžovatel zjevně chybně uvádí 30. 12. 2011], č. j. 69 Co 144/2011-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2011, č. j. 69 Co 144/2011-92, bylo rozhodnuto, že vedlejší účastenství stěžovatele v řízení na straně žalobkyně (stěžovatelovy matky) není přípustné. Dané soudní řízení bylo vedeno na podkladě návrhu žalobkyně o určení vlastnictví rodičů žalobkyně ke dni jejich smrti, a to k nemovitostem v katastrálním území Přerov I - Město, konkrétně k domu č.p. 2196, s přilehlými nemovitostmi. Stěžovatel soudu sdělil, že souhlasí s tím, aby vystupoval v řízení na straně žalobkyně jako vedlejší účastník.
Tím, že vedlejší účastenství stěžovatele nebylo připuštěno, bylo prý porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho právo na soukromí, právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 Listiny. Soud ve svém rozhodnutí - podle stěžovatele - rovněž nesprávně uzavřel, že týž nemá právní zájem na výsledku sporu, a to přesto, že měl v domě č.p. 2196 bydliště již od narození a je neopomenutelným dědicem žalobkyně. Stěžovatel má proto za to, že jím uváděné důvody jsou zcela dostatečné k tomu, aby byla splněna podmínka přípustnosti jeho vedlejšího účastenství, neboť výsledek sporu rozhodne rovněž o tom, zda v budoucnu získá nemovitost o značné majetkové hodnotě.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 11 C 164/2010. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem z 23. 11. 2011, č. j. 11 C 164/2010-42, o žalobě Mgr. Hany Nárožné proti žalovanému Ing. Marianu Vackovi a MUDr. Miladě Vackové.
"I. Žaloba, aby bylo určeno, že RNDr. Zdeněk Roháč byl ke dni 14.8.1991 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 na nemovitostech, a to domu č.p. 2196 na pozemku p.č. 4554 v části obce Přerov I - Město, pozemku p.č. 4554 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p.č. 4553 zahrada, vše v katastrálním území a obci Přerov, se zamítá. [...] II. Žaloba, aby bylo určeno, že Marie Roháčová byla ke dni 6.8.2002 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 3/4 na nemovitostech, a to domu č.p. 2196 na pozemku p.č. 4554 v části obce Přerov I - Město, pozemku p.č. 4554 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p.č. 4553 zahrada, vše v katastrálním území a obci Přerov, se zamítá. [...] III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 34.188,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ondřeje Doležala, advokáta. [...] IV. České republice se náhrada nákladů řízení vzniklých státu nepřiznává."
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že Hana Nárožná (matka stěžovatele) se žalobou domáhala určení, že její rodiče Zdeněk a Marie Roháčovi byli ke dni své smrti vlastníky spoluvlastnických podílů ve výroku specifikovaných nemovitostí. Stěžovatelova matka v žalobě - podle okresního soudu - tvrdila, že darovací smlouva sepsaná státním notářstvím je neplatná z důvodu nesprávného označení jedné z obdarovaných [v jednom z bodů notářského zápisu bylo totiž nesprávně uvedeno křestní jméno jedné z vnuček rodičů stěžovatelovy matky]. Stěžovatelova matka rovněž zpochybňovala duševní zdraví svých rodičů při pořizování předmětného notářského zápisu. Okresní soud však námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Uvedl, že jedna z vnuček rodičů stěžovatelovy matky je sice v jednom z bodů notářského zápisu označená špatným křestním jménem, nicméně s přihlédnutím k dalšímu obsahu notářského zápisu neměl soud pochybnosti o určitosti a srozumitelnosti tohoto právního úkonu.
Okresní soud dále zdůraznil, že namítala-li stěžovatelova matka, že její rodiče nemohli předmětné nemovitosti platně darovat z důvodu svého špatného duševního zdraví, nelze přehlédnout, že stěžovatelova matka převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem v soudních řízeních zpochybňovala opakovaně, avšak doposud nikdy netvrdila duševní poruchu žádného ze svých rodičů. Podle soudu tedy zmiňovanému převodu vlastnického práva na vnučky rodičů stěžovatelovy matky, ani následnému převodu vlastnického práva z těchto vnuček na nynější žalované nic nebránilo.
Proti tomuto rozsudku podala matka stěžovatele odvolání.
V průběhu odvolacího řízení na výzvu žalobkyně stěžovatel sdělil, že souhlasí s tím, aby v řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalobkyně.
Následně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným usnesením z 30. 11. 2011, č. j. 69 Co 144/2011-92, rozhodl, že vedlejší účastenství stěžovatele na straně žalobkyně není přípustné.
V odůvodnění zejména uvedl, že se zabýval přípustností vedlejšího účastenství stěžovatele podle §93 odst. 2 o. s. ř.; stěžovatel oznámil svůj vstup do odvolacího řízení, avšak žalovaní s tímto vstupem nesouhlasili. Soud posuzoval, zda je dán stěžovatelův právní zájem na účasti v řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je, že účastník má právní zájem na výsledku sporu. O právní zájem jde tehdy, jestliže rozhodnutím bude ve svém důsledku dotčeno právní postavení osoby vystupující jako vedlejší účastník. Pouhý majetkový či jiný neprávní zájem na výsledku přitom podle krajského soudu nepostačuje. Stěžovatel svůj právní zájem spatřoval především v tom, že je neopomenutelným dědicem své matky, že se jedná o jeho rodný dům a že chce matce pomáhat ve sporu, neboť ta není sama schopna v něm pokračovat. V těchto okolnostech však krajský soud právní zájem stěžovatele nespatřil. Jestliže stěžovatel tvrdí, že je dědicem žalobkyně, pak rozhodnutí v tomto sporu se nedotkne jeho hmotněprávního postavení jako dědice. Uplatňovanou skutečnost, že by mohl zdědit dům, je nutno podřadit pod majetkový zájem, který k vedlejšímu účastenství nepostačuje; žalobkyně navíc podle krajského soudu sdělila, že by chtěla dům převést za svého života a nebyl by tedy ani předmětem dědictví. Výklad, že právní zájem na vedlejším účastenství je dán již možností dědit majetek, o kterém je vedeno řízení, by navíc podle krajského soudu vedl k tomu, že by se každého majetkového sporu mohli účastnit na obou stranách všichni potencionální dědicové. Ani tvrzená skutečnost, že jde o rodný dům, nemůže založit právní zájem na výsledku sporu; jde totiž o okolnost neprávní. Konečně, podle krajského soudu, ani sama snaha podporovat účastníka řízení bez existence právního zájmu na výsledku sporu nemůže založit přípustnost vedlejšího účastenství; ostatně žalobkyně je zastoupena ustanoveným advokátem a právní pomoc tak má zajištěnu.
III.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je tedy oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté. Pokud ve své judikatuře respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak i zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele došlo.
Předně je třeba připomenout, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu nijak blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 408). Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním případě postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník přistoupil.
Vedlejší účastník však má povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka (jako tomu bylo i v právě projednávané věci), tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany, v daném případě žalobkyně. Takový zájem se zpravidla projevuje v tom, že jeho postavení bude rozhodnutím soudu o žalobě, tj. výsledkem sporu ve smyslu právním, dotčeno. Nastalá změna se pak musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 718/06 ze dne 16. 1. 2007 dostupné pod http://nalus.usoud.cz).
Zájem, který v posuzovaném případě stěžovatel uplatňuje, lze však stěží označit za zájem právní. V tomto směru lze zcela odkázat i na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je logické, přesvědčivé a i z hlediska ústavněprávního plně vyhovující.
Pomine-li Ústavní soud stěžovatelovy důvody směřující k tomu, že chce ve sporu pomoci své matce, ač ta je zastoupena advokátem, a že v předmětném sporu jde o jeho rodný dům, pak na tomto místě znovu zdůrazňuje, že právní zájem na výsledku řízení se musí pohybovat v rovině reálně očekávatelného vývoje. Takový očekávatelný vývoj (tedy to, že se stěžovatel jednou může stát dědicem své matky) ovšem v době rozhodování obecného soudu nebyl, podle Ústavního soudu, zdaleka nastolen (bylo možno uvažovat např. tak, že stěžovatel může matku předemřít či že matka mohla stěžovatele vydědit atp.).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu