ECLI:CZ:US:2013:1.US.3731.11.1
sp. zn. I. ÚS 3731/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 26 Cdo 1295/2009-256, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001-147, opětovně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelem - žalobcem kupní smlouvu v konkrétním znění týkající se nemovitostí a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náklady soudního řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelem a žalovanými byla dne 21. 10. 1997 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které se žalovaní jako podíloví spoluvlastníci pozemků zavázali uzavřít s žalobcem do 9 měsíců kupní smlouvu, jíž převedou "tři parcely o výměře každé cca 1000 m2 na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených ..." za kupní cenu 600,- Kč za 1 m2. K uzavření budoucí kupní smlouvy nedošlo a ve lhůtě do jednoho roku nebyla podána žaloba na nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Dne 29. 12. 2000 uzavřeli žalovaní se společností POLY-INVEST holding, a. s. (dále jen "společnost") (tedy s jiným subjektem) smlouvu o budoucí smlouvě, ve které se zavázali uzavřít s touto společností kupní smlouvu o prodeji pozemků označených v článku I. (umístěných v lokalitě "Beranka" určené k zástavbě rodinnými domky) "s výjimkou tří parcel o výměře od 800 do 1000 m2 a to na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v čl. I. této smlouvy, které budou za účelem naplnění této smlouvy vyhotoveny, a na jejímž základě bude uzavřena kupní smlouva na takto oddělené parcely s JUDr. Milanem Usnulem". Kupní cena ohledně pozemků, které měly být odděleny a prodány žalobci, byla sjednána ve výši 700 Kč za jeden m2 a k uzavření kupní smlouvy byla stanovena lhůta do jednoho měsíce od vyhotovení oddělovacích geometrických plánů, nejpozději do 30. 6. 2001. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok ze smlouvy ze dne 29. 12. 2000 nevyplývá; dále vyloučil, že by uzavřením v pořadí druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 mohlo dojít ke kumulativní či privativní novaci závazku z citované dříve uzavřené smlouvy. Vyslovil názor, že předpokladem novace závazku podle §516 odst. 1 o.z. je skutečnost, že novou dohodu uzavírají účastníci původního závazkového vztahu (popřípadě jejich právní nástupci), což se v souzené věci nestalo. Obvodní soud dále podpůrně vyslovil závěr, že závazek žalovaných uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu nebyl podle původní smlouvy ze dne 21. 10. 1997 naplněn, a tím smlouva pozbyla "platnost", a nelze s ní spojovat jakékoliv právní důsledky, tedy ani novaci závazku. Podle soudu prvního stupně nelze z předmětné smlouvy vyvodit nárok ve prospěch stěžovatele ani za předpokladu, že by ujednání v článku II. bodě 1 odstavci druhém bylo smlouvou ve prospěch třetího (podle §50 o.z.), neboť stěžovatel s tímto ujednáním neprojevil vůči žalovaným souhlas, což je předpokladem, aby se mohl jako třetí osoba plnění ze smlouvy domáhat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej jen ve výši nákladů soudního řízení, které je stěžovatel povinen zaplatit žalovaným (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, že stěžovatel jako třetí osoba neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch; poukázal na to, že souhlas lze udělit i konkludentně a že jej lze spatřovat v jednání stěžovatele, který vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu, v níž sám byl kupujícím a žalovaní prodávajícími. Nicméně, tento závěr nebyl pro odvolací soud rozhodný, neboť smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v článku II. bodu 1 v odstavci druhém, obsahujícím ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle §37 odst. 1 o.z. Odvolací soud spatřuje neurčitost v tom, že není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky pro stěžovatele odděleny geometrickým plánem, není zřejmé, zda tak má dojít k naplnění smlouvy o budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby a dále není uvedena doba, ve které má dojít k plnění. Odvolací soud navíc zdůraznil, že plnění ve prospěch stěžovatele bylo odvislé od plnění pro společnost, k němuž nedošlo.
Nejvyšší soud původním usnesením ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241, odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 4. 3. 2009, č. j. II. ÚS 3005/07-248, citované usnesení Nejvyššího soudu ve výrokové části I. zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl (výroková část II.). Ústavní soud odkázal na nález ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, a na v něm vyslovený právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu." Proto napadené usnesení dovolacího soudu zrušil, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatele.
Nejvyšší soud znovu projednal dovolání, jehož přípustnost posuzoval z již uvedených důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a napadeným usnesením ze dne 30. 8. 2011, č. j. 26 Cdo 1295/2009-256, dovolání odmítl (výroková část I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrokové části II. a III.). Nejvyšší soud zdůraznil, že z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). Ke stěžovatelovým námitkám v prvé řadě uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé, a to pro konkretizované důvody; dále zdůraznil (což ostatně uvedl i sám stěžovatel), že obvodní soud se v původním rozsudku ze dne 18. 9. 2002, č. j. 18 C 171/2001-62, zabýval platností smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2002; dovolací soud současně připomněl, že "absolutní neplatnost právního úkonu působí s ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc) a jakož i bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal (srov. i ÚS sp. zn. Pl. 83/06)". Nejvyšší soud poukázal na to, že účastníci řízení jsou (sice) povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.), avšak je to soud, jenž "pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy". Pokud některé z nich neprovedl, měl by v odůvodnění uvést, proč tak neučinil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že písemná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 je v části týkající třetí osoby neplatná pro neurčitost jejího obsahu podle §37 odst. 1 o.z. Na tom by nemohla nic změnit výpověď navrhovaného svědka Ing. Kokošky, který se měl vyjádřit k okolnostem sporu, jež byly odvolacímu soudu známy. Za této situace postupoval odvolací soud správně, jestliže výslech svědka neprovedl. Nejvyšší soud proto konstatoval, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Proto ani námitky proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ke stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], kterým napadl závěr odvolacího soudu, že písemná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 je v části týkající třetí osoby neplatná pro neurčitost, Nejvyšší soud uvedl, že nemá důvod se v této části odchylovat od právních závěrů, které vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241, a které nebyly dotčeny zrušujícím nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. II. ÚS 3005/07-248. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na (již) ustálenou rozhodovací praxi týkající se určitého způsobu označení pozemku ve smlouvě o budoucí smlouvě, což (jak ukázal konkrétně) v souzené věci naplněno nebylo (deficitní individualizace pozemků; např. ani samotným účastníkům smlouvy nebyla známa ta část nemovitosti, která měly být předmětem právního úkonu) a předmět kupní smlouvy nesplnil požadavek určitosti. Odvolací soud se proto (tj., když dovodil, že z tohoto důvodu je smlouva o smlouvě budoucí neplatná podle §37 odst. 1 o.z.) od ustálené judikatury neodchýlil. Nejvyšší soud proto dovodil, že řešení nastolené otázky nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.; současně konstatoval, že právní otázky předestřené stěžovatelem odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V podstatě uvedl, že závěry soudů prvého a druhého stupně nemají oporu v provedeném dokazování (mimo jiné v neprovedení výslechu svědka Ing. Kokošky) a spočívají na nesprávném právním posouzení věci; řízení prý bylo postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle stěžovatele byl postup odvolacího soudu v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení, neboť v případě jeho rozsudku se jednalo o rozsudek měnící a nikoli rozsudek potvrzující, pro který nebyly dány zákonné podmínky. Pro stěžovatele to in concreto v rámci odvolacího řízení znamená, že změna právního náhledu, jež ale neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvého stupně (§220 o. s. ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se z hlediska ústavněprávního účastníkům otevírá možnost uplatnit právo na vyjádření. Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávné právní posouzení předmětné věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím i ohledně nákladů řízení, neboť v souzené věci se jedná o plnění penězi neocenitelné.
III.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a z celého soudního spisu dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Konstatuje, že se obecné soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazy na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9. S ohledem na v podstatě stejné námitky, jež stěžovatel uplatňoval v odvolaní(-ch), v dovolání a také i v ústavní stížnosti (což ostatně stěžovatel výslovně připustil), lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků obecných soudů (a Nejvyššího soudu zvláště) v dalším odkázat. Tu Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu judikatury Nejvyššího soudu - kterou zde Ústavní soud z hlediska ústavnosti akceptuje - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spektakulární, která posouzení procesní a věcné stránky souzené věci ze strany obecných soudů (v určitém smyslu) ignoruje.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelovi opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci obecných soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěními soudních orgánů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěrům vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před těmito orgány sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Jestliže se stěžovatel dovolává údajných porušení zásady dvojinstančnosti - pokud jde o napadený rozsudek odvolacího soudu - tu stačí poukázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu