ECLI:CZ:US:2013:1.US.3839.12.1
sp. zn. I. ÚS 3839/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 21 Cdo 3905/2011-134, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 11 Cmo 10/2011-100 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2010 č. j. 65 C 26/2008-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. října 2012 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vzešlých z řízení o jeho žalobě pro zmatečnost, neboť jimi dle stěžovatele bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 10. července 2008 č. j. 29 Co 76/2008-143, neboť měl za to, že mu byla postupem tohoto soudu při ústním jednání konaném téhož dne odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel při ústním jednání přednesl svoje odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 60 C 49/2007-123, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zániku jeho práva ke dni 31. prosince 2005 v důsledku tzv. restituční tečky. Avšak po tom, co jeho právní zástupce požádal o možnost pokračovat v další právní argumentaci ohledně tzv. restituční tečky, předseda senátu usnesením rozhodl, že se další přednesy stěžovatele nepřipouštějí a ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Městský soud v Praze posoudil stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost a dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu o nepřipuštění dalších přednesů u jednání odvolacího soudu nebyla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, neboť takový postup je v souladu s ustanovením §117 odst. 1 o. s. ř. Konstatoval, že podle zásady arbitrárního pořádku soud rozhoduje o tom, jaký bude postup řízení. Považoval-li soud další přednesy za nadbytečné a ve věci rozhodl, nelze tomuto postupu nic vytknout. Usnesením ze dne 15. října 2010 č. j. 65 C 26/2008-58 žalobu pro zmatečnost zamítl.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2011 č. j. 11 Cmo 10/2011-100 toto usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2012 č. j. 21 Cdo 3905/2011-134 odmítl jako nepřípustné, neboť v řešené otázce neshledal zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (účinném do 31. prosince 2012). S odkazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). V posuzovaném případě však stěžovatel měl možnost činit při jednání u odvolacího soudu přednesy a v rámci nich navrhovat důkazy. Ze skutečnosti, že odvolací soud nepřipustil další přednesy stěžovatele (jeho zástupce) k právní stránce věci ohledně tzv. "restituční tečky" poté, co se k této otázce již závěrem vyjádřil, nelze dle Nejvyššího soudu dovozovat, že by mu odvolací soud svým nesprávným postupem znemožnil realizaci procesních práv účastníka řízení, neboť právo účastníka řízení činit přednesy není neomezené. Předseda senátu jej může v souladu s §117 odst. 1 o. s. ř. omezit, nesměruje-li přednes účastníka ke splnění účelu jednání.
6. Dle stěžovatele obecné soudy rozhodující o jeho žalobě pro zmatečnost zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatel "žádal soud o ochranu svého práva jednat před soudem, ten mu ji však formalistickým, extrémním a nelogickým výkladem (kdo rozhoduje, co je třeba ještě uvést), odepřel."
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel dále polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Ústavní soud však již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
9. Ústavní soud se v dané věci soustředil pouze na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle v rozhodování, tj. zda jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, nebo zda nejsou založena na interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však neshledal.
10. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovateli bylo při jednání odvolacího soudu umožněno přednést jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu v plném rozsahu. Jeho tvrzení, dle kterého neměl možnost činit při jednání u odvolacího soudu přednesy, tedy není opodstatněné. Pokud se týče dalšího postupu odvolacího soudu, kterým bylo stěžovateli po přednesu odvolání odebráno slovo, obecné soudy náležitě odůvodnily, proč tento nepovažovaly za nesprávný.
11. Výklad ustanovení §117 odst. 1 o. s. ř., dle kterého právo účastníka řízení činit přednesy není neomezené a nesměřuje-li přednes účastníka ke splnění účelu jednání, tj. k tomu, aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána, je předseda senátu oprávněn účastníku odejmout slovo, popřípadě mu neudělit slovo k dalšímu přednesu, Ústavní soud nepovažuje za nesprávný, natož extrémní. Dospěl-li obecný soud k závěru, že další přednesy ve věci by byly nadbytečné a následně ve věci rozhodl, Ústavní soud nemá tomuto postupu co vytknout.
12. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu