ECLI:CZ:US:2013:1.US.386.12.1
sp. zn. I. ÚS 386/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 386/12 ve věci ústavní stížnosti FLOP - dopravní značení, s. r. o., se sídlem Sulkov 666, Líně, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem, se sídlem Kardinála Berana 8, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 4 Cmo 272/2011-70 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na zaplacení částky 14 545 Kč jakožto úroků z prodlení z ceny zhotoveného díla, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 4 Cmo 272/2011-70 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 4 Cmo 272/2011-70 se ruší.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2011 č. j. 57 Cm 48/2010-43 rozhodl, že žalovaná BALTOM, s. r. o., (dále jen "žalovaná") je povinna žalobkyni FLOP - dopravní značení, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") zaplatit částku 14 545 Kč a k tomu náhradu nákladů řízení stěžovatelky ve výši 50 500 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o úroky z prodlení z částky 614 654 Kč, což byla cena za zhotovení díla. Toto dílo bylo zhotoveno a stěžovatelka vystavila fakturu, kterou posléze zaslala žalované. Ta ji ovšem uhradila až poté, co stěžovatelka tuto pohledávku začala uplatňovat soudně. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení §369a a §548 odst. 1 obchodního zákoníku, ačkoliv žalobce neprokázal přesné doručení faktury. Podle soudu prvního stupně tohoto prokázání nebylo potřeba.
2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž uvedla, že stěžovatelka neprokázala, kdy byla žalované doručena faktura, proto žalovaná plnila dobrovolně, ač k plnění nebyla vyzvána a neměla povědomí o splatnosti dluhu. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2011 č. j. 4 Cmo 272/2011-70 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 14 545 Kč se zamítá a stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splatnost ceny díla nebyla vzhledem k nejasnému ujednání ve smlouvě dohodnuta, proto měla stěžovatelka žalovanou vyzvat k plnění. Za stavu, kdy sice stěžovatelka tvrdila, že žalovanou k placení vyzvala fakturou, popř. jí tvrzenými dopisy, avšak přes poučení soudu neprokázala, že tyto listiny žalované doručila, lze za první výzvu k placení ve shodě s ustanovením §340 obch. zákoníku považovat až žalobu, resp. její doručení žalované. Podle odvolacího soudu se až ode dne doručení žaloby odvíjí počátek lhůty k plnění, proto žalovaná plnila svůj závazek vůči stěžovatelce dobrovolně.
3. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek odvolacího soudu, jemuž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka poukazuje na nesprávnou aplikaci práva, neboť odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že 60denní lhůta splatnosti uvedená v objednávce díla je neurčitá, aplikoval ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku. Podle stěžovatelky odvolací soud zcela pominul tu skutečnost, že žalovaná ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2011 jasně tvrdila, že faktura byla pojata do jejího účetnictví. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že žalovaná zaplatila dlužnou částku dle pokynů uvedených na příslušné faktuře. Dle stěžovatelky měl proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně aplikovat ustanovení §548 odst. 1 a §369a odst. 2 písm. a) a b) obchodního zákoníku, čímž by nemohl dospět k nesprávnému právnímu závěru, že splatnost ceny díla nastala až doručením žaloby. Stěžovatelka upozorňuje, že vzhledem k výši sporu nemá možnost dosáhnout přezkumu rozsudku odvolacího soudu, ačkoliv odvolací soud zjevně nerespektoval platnou právní úpravu. Na základě výše řečeného proto stěžovatelka považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý, nepředvídatelný, zcela právně vadný, navíc byla porušena i zásada dvojinstančnosti řízení.
4. Odvolací soud ve svém vyjádření má za to, že při svém rozhodování nepochybil a i nadále trvá na svém právním závěru uvedeném v napadeném rozsudku. O jiném právním názoru byla dle odvolacího soudu stěžovatelka poučena dle §118a odst. 2 o. s. ř., proto má odvolací soud za to, že stížnost není důvodná, a souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání.
5. Žalovaná se jako vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřila.
6. Stěžovatelka v replice zopakovala hlavní teze své ústavní stížnosti a ve shodě s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasila s upuštěním od případného ústního jednání.
7. Ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud v minulosti zcela jasně konstatoval, že mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost [nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553)].
9. Při nařízeném jednání dne 30. 11. 2011 odvolací soud řádně poučil stěžovatelku, že je třeba uplatnit nejen ustanovení §369a a §548 odst. 1 obchodního zákoníku, ale také ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku, které obecně pro veškeré závazkové vztahy předpokládá, že je dlužníka k zaplacení dluhu řádně vyzvat, což se dle názoru odvolacího soudu dosud neprokázalo. Posléze odvolací soud vyzval stěžovatelku, aby doplnila patřičná tvrzení o to, kdy byla faktura či jiná výzva doručena, a navrhla odpovídající důkazy. Dle protokolu jednání stěžovatelka žádné nové důkazy k prokázání tvrzené skutečnosti nenavrhla, nicméně v závěrečné řeči uvedla, že byla faktura žalované zcela nepochybně doručena, neboť dle odporu žalované k žalobě byla faktura pojata do jejího účetnictví. Odvolací soud posléze žalobu zamítl, aniž by řádně odůvodnil svoje rozhodnutí.
10. Ústavní soud spatřuje zásadní pochybení v tom, že odůvodnění rozsudku nekoresponduje s obsahem spisu, tedy s tím, co během řízení vyšlo najevo. Konkrétně chybí adekvátní vysvětlení, proč odvolací soud oproti soudu prvního stupně nezohlednil shodné tvrzení účastníků řízení ohledně doručení faktury, které považoval soud prvního stupně jako nesporné (viz čísla listů ve spisu 34 a 35). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se lze pouze dočíst, že stěžovatelka neprokázala, že fakturu či jinou výzvu doručila, a přitom dle obsahu spisu je zřejmé, že jediné, co se skutečně nepodařilo prokázat, je konkrétní datum doručení. A právě sama skutečnost doručení, i když není prokázán její přesný okamžik, může sehrát v řízení nemalou roli. Kdyby totiž odvolací soud dospěl k závěru, že dané tvrzení je nesporné, což by shodou okolností odpovídalo i tomu, že žalovaná své tvrzení obsažené v odporu vůči platebnímu rozkazu ze dne 21. 3. 2011 č. j. 57 Cm 48/2010-22 nikdy nezpochybnila ani nekorigovala, musel by se následně odvolací soud řádně vypořádat s možnou aplikací ustanovení §369a obchodního zákoníku, které lze považovat pro případ uplatnění úroků z prodlení za lex specialis vůči ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku.
11. Ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. soudu umožňuje, aby vzal shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění. Jedná se o oprávnění, nikoliv o povinnost soudu, který i tato tvrzení může učinit předmětem dokazování. Institut shodného tvrzení účastníků má podobný účel jako institut dokazování, kterým je zjištění či ověření tvrzených skutečností. Proto by se judikatorní a doktrinární poznatky ohledně dokazování měly přiměřeně použít na shodná tvrzení. Pokud Ústavní soud v minulosti jasně konstatoval, že neprovedení navrhovaného důkazu a jeho následné nedostatečné zdůvodnění je porušením práva na spravedlivý proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 236/98 (N 122/15 SbNU 165)], k podobným závěrům je třeba se přichýlit i v případě, kdy soud nevzal v potaz a ani řádně nezdůvodnil, proč nevyšel ze shodného tvrzení účastníků. Jinak řečeno, pokud odvolací soud shodné prohlášení účastníků řízení nezohlednil a ani se ve svém rozsudku s jeho odmítnutím přesvědčivě nevypořádal, zatížil své rozhodnutí vadou, která je ve svém důsledku nepřípustným porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud říká orbiter dictum k aplikaci §369a obchodního zákoníku následující. Toto ustanovení bylo do obchodního zákoníku zařazeno novelou provedenou zákonem č. 554/2004 Sb., která mj. implementovala směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. 6. 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Jak již bylo řečeno výše, je pravidlem zvláštním oproti úpravě obsažené v §340 odst. 2 obchodního zákoníku. Ustanovení §369a odst. 2 obchodního zákoníku prolamuje obecnou úpravu splatnosti závazku tak, že pro vznik práva na úrok z prodlení není nezbytně třeba, aby byl subjekt vyzván k úhradě dlužné částky, nýbrž postačí pouze, bude-li ve smlouvě stanoven přesný termín plnění, nebo bude dlužníkovi zaslána faktura. Na okraj je vhodné říci, že mezitím judikatura samotná začala přijímat klasickou fakturu jako výzvu k úhradě dlužné částky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 32 Cdo 4294/2007). Právní úprava došla až tak daleko, že není dokonce třeba ani toho, aby byl prokázán přesný den doručení faktury, nýbrž postačí právě a jen fakt, že faktura byla doručena [srov. §369a odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku].
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků řízení bez nařízeného jednání i s přihlédnutím k §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.