ECLI:CZ:US:2013:1.US.3944.12.1
sp. zn. I. ÚS 3944/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Prokeše, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem AK Vyškov, Pivovarská 8/58, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 2. 2011, č. j. 6 C 32/2008–93, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2012, č. j. 49 Co 269/2011–138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že výpověď, kterou obdržel od žalovaného Základní škola Šitbořice p.o. dopisem ze dne 27. 9. 2007 podle §52 písm. f/ a g/ zákoníku práce, je neplatná (výrok I.) a žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 10.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Soud prvního stupně rozhodl o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterého se stěžovatel domáhal na základě tvrzení, že se jednání, pro které žalovaný k výpovědi přistoupil, nedopustil. Soud I. stupně se nejprve zabýval otázkou včasnosti podání žaloby dle §72 zákoníku práce. Vyšel přitom ze zjištění, které mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce výpověď z pracovního poměru převzal dne 27. 9. 2007 a dovodil, že výpovědní lhůta začala plynout 1. 10. 2007 a skončila dne 30. 11. 2007. Pracovní poměr žalobce u žalovaného tak měl skončit dne 30. 11. 2007, a proto poslední den hmotněprávní prekluzivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi dle §72 zákoníku práce byl den 30. 1. 2008. Vzhledem k tomu, že žaloba byla soudu doručena až den následující, tj. 31. 1. 2008, byla podána opožděně. Bez významu - pro závěr o opožděnosti žaloby - shledal soud prvního stupně skutečnost, že žaloba byla podána v poslední den lhůty, tj. dne 30. 1. 2008, k poštovní přepravě, jelikož lhůta uvedená v §72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, nikoli procesněprávní. S ohledem na důvody, pro které žalovaný k rozvázání pracovního poměru s žalobcem přistoupil, pak byla dle soudu prvního stupně irelevantní též skutečnost, že žalobce byl v průběhu výpovědní doby v pracovní neschopnosti; to s odkazem na ustanovení §54 písm. c/ zákoníku práce, které v posuzovaném případě vylučuje aplikaci §53 zákoníku práce o prodloužení výpovědní doby. Na základě všech těchto skutečností soud prvního stupně žalobu, která byla podána opožděně, zamítl, aniž by se zabýval tím, zda se žalobce jednotlivých porušení pracovní kázně, pro které mu byla výpověď z pracovního poměru dána, dopustil či nikoli.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.720 Kč.
Krajský soud uvedl, že k výpovědi z pracovního poměru s žalobcem přistoupil žalovaný z důvodů uvedených v §52 písm. f/ a g/ zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že důvodem výpovědi byl též důvod dle §52 písm. g/ zákoníku práce, jedná se o případ, na který dopadá ustanovení shora citovaného §54 zákoníku práce, který stanoví případy, na něž se nevztahuje ochranná doba. Jedná se o případy, v nichž nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, i když se ocitl v obtížné (mimořádné) životní situaci. Jestliže ustanovení §54 písm. c/ zákoníku práce vylučuje zákaz výpovědi v ochranné době v případě výpovědi dané podle §52 písm. g/ zákoníku práce jinému zaměstnanci než těhotné zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou nebo zaměstnanci či zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou, tj. vylučuje ochrannou dobu (§53 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce), vylučuje rovněž, aby v daném případě byla o ochrannou dobu výpovědní doba prodloužena dle §53 odst. 2 zákoníku práce. S ohledem na uvedené skutečnosti lze proto souhlasit se soudem prvního stupně, že dvouměsíční výpovědní doba, která v posuzovaném případě začala plynout dne 1. 10. 2011 a uplynula dne 30. 11. 2011 (srov. §51 odst. 1 a §52 odst. 2 zákoníku práce); poslední den dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která začala plynout 30. 11. 2011, tj. ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit (§72 zákoníku práce), tedy připadl na středu 30. 1.2008 (srov. §333 odst. 1 zákoníku práce a §122 odst. 2 občanského zákoníku). Středa 30. 1. 2008 tak byla posledním dnem k podání žaloby podle §72 zákoníku práce u soudu. Žaloba v projednávané věci však byla soudu doručena až ve čtvrtek 31. 1. 2008, tedy v době, kdy právo žalobce na podání žaloby dle §72 zákoníku práce bylo již prekludováno. Bez významu je přitom skutečnost, že k poštovní přepravě byla žaloba odevzdána již 30. 1. 2008, jelikož lhůta dle §72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, nikoli procesní; je tedy třeba, aby žaloba byla nejpozději poslední den lhůty soudu doručena, nikoli odevzdána k poštovní přepravě (srov. §333 odst. 2 zákoníku práce).
II.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv a svobod (především ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech stěžovatel namítá, že obecné soudy vyšly z „chybného právního výkladu ustanovení §72 zákoníku práce“. Nesouhlasí ani s názorem obecných soudů, že trvání pracovní neschopnosti v případě stěžovatele neprodlužovalo výpovědní lhůtu. Konečně stěžovatel tvrdí, že mezi ním a vedlejším účastníkem (žalovaným) bylo nesporné, že pracovní poměr trval i v období ledna 2008
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje princip minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, který je odrazem toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl názor jiný. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv či svobod. Jedním z těchto případů jsou případy takové interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadenu rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež
v uspokojivé míře vyložily; tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: „(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.“.
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
IV.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl jej [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu