ECLI:CZ:US:2013:1.US.3945.12.1
sp. zn. I. ÚS 3945/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2012 č. j. 5 To 69/2012 2491 a Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2012 č. j. 46 T 3/2010 2473, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byl ve smyslu výroku soudu I. stupně (I.) dle §344 odst. 2 trestního řádu nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl stěžovateli pro případ neuhrazení peněžitého trestu ve výměře 500 denních sazeb po 2 000,- Kč uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2011 sp. zn. 46 T 3/2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 5 To 30/2011, přičemž (II.) pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle jeho přesvědčení mělo se tak stát jednak z pohledu procesního. Stěžovatel na podporu těchto vývodů uvedl, že jeho obhájce, jemuž bylo usnesení soudu I. stupně doručeno 30. července 2012, podal – stejně jako předtím již i on sám – v zákonné lhůtě dne 1. srpna 2012 stížnost, ovšem stížnostní soud rozhodl o stížnosti (stěžovatele) již dne 31. července 2012. V této souvislosti vyslovil stěžovatel námitku, že mu (pro uvedený procesní postup soudu stížnostního) nebylo umožněno (byť prostřednictvím obhájce) skutkově a právně kvalifikovaně argumentovat a v důsledku řádně brojit proti prvostupňovému rozhodnutí soudu. Tím měl být zkrácen v právu na obhajobu, když soud stížnostní se nemohl s jeho námitkami v napadeném usnesení zákonným způsobem vypořádat.
Z pohledu věcného potom stěžovatel rozvedl své námitky v tom směru a potud, že vyústily v argumentaci tvrzením, dle něhož objektivně nemohl uhradit peněžitý trest z důvodu svých majetkových poměrů, které zde existovaly již v době uložení peněžitého trestu. Soudu nalézacímu, odvolacímu a posléze dovolacímu stěžovatel vytkl, že v původně vedeném meritorním řízení tuto relevantní majetkovou situaci adekvátně nezohlednily. Tuto námitku promítl stěžovatel potom i do argumentace směřující vůči touto stížností napadeným rozhodnutím. Pro uvedené se následně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu lze podat stížnost proti usnesení ve lhůtě 3 dnů od jeho oznámení (§137) u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje; jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
V mezích těchto ex lege předjímaných parametrů bylo z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 3/2010 zjištěno, že obhájce stěžovatele skutečně podal v zákonné lhůtě dne 1. srpna 2012 stížnost proti ústavní stížnostní napadenému usnesení tohoto soudu (č. l. 2492-2494). Vrchní soud jako soud stížnostní přitom rozhodl dne 31. července 2012 o (dříve podané) stížnosti stěžovatele (č. l. 2491). Potud (a pouze) lze stěžovateli co do jeho kritiky přisvědčit, nicméně posouzení kontextuální zakládá závěry naprosto odlišné, než jaké z uvedené skutečnosti vyvozuje. Nemožno totiž v této souvislosti přehlédnout, že obhájce stěžovatele stížnost sice později než on (v zachované lhůtě) podal, tato stížnost ovšem byla stížností blanketní s tím, že v ní bylo uvedeno, že stížnost bude odůvodněna do 10 pracovních dnů ode dne jejího odeslání soudu (č. l. 2494). Obhájce stěžovatele ovšem do dne (jemu adresovanému) doručení kritizovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2012 č. j. 5 To 69/2012-2491, tj. do dne 15. srpna 2012 (č. l. 2491), avizované odůvodnění stížnosti – nadto ve lhůtě jím jednostranně „určené“ – soudu nedoručil; a nestalo se tak -zde již logicky - ani posléze. Nemohl tak obsah rozhodování soudu stížnostního (reálně) obhájce stěžovatele svou blanketní stížností jakkoli ovlivnit.
Sluší se v této souvislosti uvést, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 Ústavní soud ve vazbě na naznačené relace spjaté s právem na obhajobu konstatoval, že „blanketní opravný prostředek je ,institut‘ propter legem a že - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku, jako lhůta soudcovská byla stanovená soudem, není pro jeho významové rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak ústavního) podkladu.“. Vycházeje z této teze současně připojil, že „v případech tohoto (a podobného) druhu je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl; opačný výklad vedl by v podstatě a ve svých důsledcích k tomu, že by se vedení řízení před soudem a odpovědnost za ně zcela protismyslně přenesla ze strany soudu na tu kterou stranu (účastníka) řízení.“. Konečně v návaznosti a v intencích řečeného posléze Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 pro tyto kontexty zdůraznil, že „nelze tedy opomíjet tvrzení …, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno.“
Ze shora uvedených faktuálních konkrét je jednak zřejmo, že stěžovatel si (prostřednictvím svého obhájce) naznačenou situaci sám přiměřeným způsobem nevytvořil, jednak, a to vposledku především, že svým sdělením soudu (bez zákonného podkladu jednostranně) „určenou“ lhůtu potom ani - nadto v době, kdy mu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu stížnostního, proti němuž svým návrhem brojí, ještě nebylo doručeno - nerespektoval. Jeho námitky v uvedeném směru, nahlíženo pohledem materiálním, tudíž ústavněprávní relevanci očividně postrádají.
Pokud stěžovatel (obsahově) napadá původní rozhodnutí, jimiž mu byl uložen peněžitý trest, resp. takto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 sp. zn. 5 Tdo 1584/2011, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 5 To 30/2011 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2011 sp. zn. 46 T 3/2010, o něž se potom co do relevantního východiska následná pro něj nepříznivá rozhodnutí o nařízení náhradního trestu odnětí svobody opírají, v tomto řízení (o ústavní stížnosti) nebylo lze tyto výhrady podrobit, již s ohledem na uvedenou skutečnost, resp. (petitem vymezený) předmět řízení, ústavněprávnímu přezkumu. Konečně (co do posouzení ústavněprávních námitek) stalo se tak již Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3057/12, v níž dne 11. září 2012 ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Za této situace postačí v ostatním konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou náležitě (pod aspektem intencí §344 a §342 odst. 1 trestního řádu) ústavně souladným způsobem odůvodněna a na jejich obsah postačí takto jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
Porušení svého shora označeného ústavně zaručeného práva stěžovatel neprokázal; Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu