ECLI:CZ:US:2013:1.US.3946.12.1
sp. zn. I. ÚS 3946/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012 č. j. 14 To 415/2012-79, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2012, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 8. 2012 č. j. 14 To 415/2012-79 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ke stížnosti státního zástupce zrušeno prvostupňové usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 13. července 2012 č. j. 0 Nt 608/2012-60 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby s tím, že jsou dány důvody vazby dle §67 písm. a), b) trestního řádu, a současně nebyly přijaty nabídky převzetí záruky za další chování obviněného, a bylo nově rozhodnuto tak, že podle §71a trestního řádu se žádost obviněného o propuštění z vazby zamítá, neboť důvody vazby uvedené v ustanovení §67 písm. a), b,), c) trestního řádu trvají.
Stěžovatel, který je stíhán pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. l alinea 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), v prvé řadě zpochybňuje existenci vazebního důvodu vazby předstižné. Připomíná, že trestného činu se měl dopustit jako hejtman Středočeského kraje v souvislosti s veřejnou zakázkou "Rekonstrukce zámku Buštěhrad", přičemž na funkci hejtmana již dne 16. května 2012 rezignoval. I soudkyně okresního soudu ve svém usnesení dospěla k závěru, že stěžovatel již nezastává žádnou veřejnou funkci v rámci Středočeského kraje, Středočeský kraj odstoupil od projektu "Rekonstrukce zámku Buštěhrad" a z tohoto důvodu okresní soud neshledal trvání vazby předstižné u stěžovatele. Krajský soud ale dospěl k závěru, že stěžovatel se měl "vysoce společensky škodlivého jednání dopustit v souvislosti s výkonem funkce vrcholného představitele Středočeského kraje a současně poslance".
Stěžovatel je přitom přesvědčen, že správný byl citovaný názor okresního soudu, totiž že jestliže již nezastává žádnou veřejnou funkci v rámci Středočeského kraje a Středočeský kraj odstoupil od projektu "Rekonstrukce zámku Buštěhrad", důvody vazby předstižné odpadly. Krajský soud vyslovil názor, že v případě propuštění na svobodu by se mohl znovu korupčního jednání, tedy trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dopustit z titulu funkce poslance. Stěžovatel však upozorňuje, že poslanec má dle čl. 15 a následujících Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") především právo účastnit se jednání a rozhodování komory a jejích orgánů, předkládat návrhy zákonů, volit některé ústavní činitele, požadovat informace a vysvětlení od členů vlády a vedoucích správních orgánů, podávat interpelace na členy vlády a sdružovat se v poslaneckých klubech, a naopak nemá oprávnění k zadávání či vyhodnocování zakázek ve Středočeském kraji. §67 písm. c) trestního řádu přitom za konkrétní skutečnost odůvodňující uložení vazby předstižné považuje pouze opakování téhož trestného činu nebo spáchání trestného činu téže povahy, pro niž je obviněný stíhán. Stěžovatel tvrdí, že by se spáchání téhož trestného činu nebo trestného činu téže povahy jako poslanec dopustit nemohl.
Stěžovatel kromě toho tvrdí, že byla porušena jeho práva poslance, kdy, jestliže krajský soud vysvětlil trvání předstižné vazby setrváním stěžovatele ve funkci poslance, pak argumentum a contrario nepřímo vyzval stěžovatele, aby se vzdal svého poslaneckého mandátu, a to pod hrozbou dalšího setrvání ve vazbě. Takový postup soudu je v příkrém rozporu s ustanovením čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 24 a čl. 25 Ústavy.
Stěžovatel dále uvedl, že vazební soud neměl v době rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby a o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby záznam prostorových odposlechů pořízených policejním orgánem dne 14. května 2012 v době od 19:48 hodin ve vnitřních prostorách rodinného domu na adrese R., okr. Praha-západ, ani doslovný přepis těchto odposlechů. Konkrétně stěžovatel v ústavní stížnosti cituje tu pasáž, která má svědčit v jeho prospěch, totiž že se bavil s MUDr. Kottem o převzatém vínu:
Osoba č. 2: "Tak si to hezky užij."
Osoba č. 3: "Co myslíš?"
Osoba č. 2: "Víno ne."
Osoba č. 3: "Víno?"
Osoba č. 2: "No."
Osoba č. 3: "....nesmím ho vypít moc najednou to víš, to by mi večer zas bylo špatně." "Znáš to, obžérství a nestřídmost je hřích. Stejně jako hamižnost..." "Na to francouzské se těším."
Stěžovatel také vyjadřuje pochybnosti, zda je soudce krajského soudu Mgr. Josef Gotěk nestranný, když tvrdí, že tento soudce nepředložil senátu 14 To k posouzení dopis prof. MUDr. Ratmíra Ratha, DrSc., ze dne 28. 8. 2012, brojící proti slučitelnosti členství tohoto soudce v KSČ před rokem 1990 s jeho funkcí soudce a zpochybňující též jeho morální integritu. Tento dopis byl svým autorem publikován na webu a odevzdán na podatelně krajského soudu, avšak není zařazen v žádné části spisového materiálu vedeného ve stěžovatelových trestních věcech.
Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že krajský soud neposkytl stěžovateli soudní ochranu, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, porušil jeho právo na osobní svobodu a způsobem extra legem jej nepřímo vyzval, aby se vzdal poslaneckého mandátu, čímž porušil čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 25 a čl. 26 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat.
Jde-li o důvody vazby předstižné, Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že potřeba jejich ústavněprávního přezkumu je v tomto okamžiku podstatně snížena existencí jiného vazebního důvodu, totiž důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Ten se přitom jeví být z hlediska ústavnosti dostatečně odůvodněn, když krajský soud zcela logicky uvážil, že v případě činu, z jehož spáchání je stěžovatel obviněn, trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí dvanácti let, a že výše úplatku, který měl stěžovatel přijmout, mnohonásobně převyšuje hranici značného prospěchu, který je kvantifikován částkou 500 000 Kč, a že tedy hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody je zcela reálná. Takovouto argumentaci je možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není.
Přistoupíme-li pak k hodnocení poukazu krajského soudu na stěžovatelovu funkci poslance, Ústavní soud jej považuje za zcela akceptovatelný. Jestliže stěžovatel zpochybňuje, že by poslanec měl možnost spáchat týž trestný čin, respektive trestný čin téže povahy, jako je ten, pro který je stíhán, Ústavní soud se k takovémuto závěru nepřipojuje. I funkce poslance je bezpochyby funkcí veřejnou, a to zároveň funkcí, jejíž výkon může mít vliv na různé finanční toky. Tak tomu může být kupříkladu u poslaneckých pozměňovacích návrhů. Zde lze z minulosti připomenout např. kontroverzní poslanecký pozměňovací návrh (tzv. přílepek), jímž měly být ze státního rozpočtu vyvedeny velké finanční prostředky, který byl předmětem ústavního přezkumu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Jiným příkladem může být rozdělování části rozpočtu na projekty konkrétních žadatelů (takzvané "porcování medvěda"). Je tedy zřejmé, že i funkce poslance může k jednání korupčního charakteru poskytovat příležitosti.
Co se týče stěžovatelova názoru, že je na něj činěn nátlak, aby se vzdal poslaneckého mandátu, tuto jeho svéráznou právní interpretaci je nutno odmítnout jako nesmyslnou. Krajský soud ve věci neučinil nic více a nic méně, než že vyhodnotil existenci konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, a toto ustanovení podle tohoto vyhodnocení aplikoval.
Ústavní soud dále konstatuje, že proti závěru o odmítnutí ústavní stížnosti nesvědčí ani další v ústavní stížnosti uvedené skutečnosti. Ústavní soud neshledává, že by pasáže odposlechů, na které stěžovatel poukazuje, mohly mít na rozhodnutí o jeho vazbě jakýkoliv vliv. Jeho obhajoba, že měl za to, že přebírá víno a nikoliv finanční prostředky, pak bude jistě důkladně posuzována v dalších fázích trestního řízení. A pokud jde o argumentaci týkající otázky nestrannosti soudce krajského soudu Mgr. Josefa Gotěka, Ústavní soud se jí již zabýval ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3947/12. Na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3947/12, kterým byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, proto v tomto směru pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu