ECLI:CZ:US:2013:1.US.4070.12.1
sp. zn. I. ÚS 4070/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Davida Berana, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Cm 31/2008 ze dne 22. prosince 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 72/2009 ze dne 16. července 2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5146/2009 ze dne 21. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva vlastnického (čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozsudků, těmito rozhodnutími nebylo vyhověno žalobě stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze sp. zn. Rsp 864/07 dne 11. 1. 2008. Obecné soudy po přezkoumání rozhodčího nálezu (jímž byla stěžovateli stanovena povinnost vydat v rozhodčím řízení žalobci Ing. Janu Světlíkovi stanovený počet v nálezu přesně specifikovaných akcií proti vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 72 900 000,- Kč s příslušenstvím, dále povinnost zaplatit žalobci částku 11 000 000,- Kč s příslušenstvím z důvodů smluvní pokuty, ohledně alternativního návrhu žalobce na nahrazení projevu vůle bylo řízení zastaveno a vzájemný návrh stěžovatele proti žalobci na zaplacení částek 2 452 000 000,- Kč a 2 043 000 000,- Kč s příslušenstvím byl zamítnut), jakož i rozhodčího řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích, a po provedeném dokazování učinily s velmi podrobným zdůvodněním závěr, že nejsou dány zákonné podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 citovaného zákona.
Ve formálně bezvadné ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím obecných soudu stěžovatel tvrdí porušení shora označených základních práv. Namítá, že rozhodčím nálezem bylo porušeno jeho základní právo na ochranu a pokojné užívání majetku a v souladu s ustanovením čl. 4 Ústavy ČR bylo povinností obecných soudů uvedené porušení práv stěžovatele k jeho námitkám rozpoznat a poskytnout mu účinnou soudní ochranu. Pokud tak soudy neučinily, je zásah do uvedených práv přičitatelný jim. Tvrdí porušení svých procesních práv v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, zejména právo na spravedlivé projednání věci a protiústavně zužující interpretaci zákonem stanovených důvodů, pro které může být soudem rozhodčí nález zrušen, dovolací soud pak podle něj zatížil celé řízení dalšími vadami, když v řízení před ním došlo k porušení práva na zákonného soudce a práva na nestranný soud. V ústavní stížnosti po rekapitulaci vývoje dané věci a rozhodných skutečností tvrzená porušení základních práv konkretizuje - sice precizně - ve své podstatě však obdobně, jak to činil ve svých podáních adresovaných obecným soudům. Namítá tak opakovaně kromě výtek procesních - porušení poučovací povinnosti dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. porušení práva na spravedlivé projednání rozhodnutím ve zrychleném řízení - zejména v poměru k jeho vzájemnému návrhu, jež podle něj zabránilo spravedlivému projednání věci, dále také porušení práva na nestranný soud v rozhodčím řízení, v němž podle něj rozhodoval vyloučený rozhodce Prof. Dr. Alexandr Bělohlávek, u něhož existovala překážka spočívající v jeho vztahu k protistraně, a porušení právní jistoty spočívající podle něj v tom, že mu byla rozhodčím nálezem uložena povinnost, která je neslučitelná s dříve vrchním soudem vydaným předběžným opatřením v jiné věci, jímž mu bylo zakázáno disponovat předmětnými akciemi. Rovněž namítá, že jak rozhodci, tak obecné soudy zamítnutím jeho vzájemné žaloby pominuly kogentní ustanovení §457 a §458 odst. 1 občanského zákoníku a stěžovatel, jemuž, jak je přesvědčen, pro případ posouzení platného odstoupení od smlouvy žalobcem náleží právo na vyplacení peněžité náhrady odpovídající zhodnocení předmětných akcií, tak byl zbaven svého vlastnictví a zcela vyloučen z čerpání užitků ze zhodnocení akcií společnosti Vítkovice holding, a. s., za dobu, po kterou byl akcionářem společnosti. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy se danou věcí v rozsahu vymezeném zákonem č. 216/1994 Sb. náležitě zabývaly, podrobně a obsáhle reagovaly na všechny stěžovatelem vznášené námitky, a to v souladu s povahou daného řízení, jehož specifičnost s ohledem na svébytnost řízení rozhodčího opodstatněně zdůrazňovaly. Již soud I. stupně se dané věci pečlivě věnoval a rovněž tak odvolací soud, který i sám dokazování doplnil výslechem rozhodce prof. Bělohlávka, na základě zjištěného skutkového stavu, jejž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí podrobně, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem rozvedl úvahy vztahující se k posouzení všech jednotlivých stěžovatelem uváděných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu (§31 zákona č. 216/1994 Sb.). Interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole, z pohledu ústavněprávního obstojí a v zásadě odpovídá názorům Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07. Argumentace soudů v napadených rozhodnutích obsáhle rozvedená, vyjadřující se ke všem námitkám stěžovatele opakujícím se nyní v ústavní stížnosti a dostatečně se s nimi také vypořádávající, odvolávající se také v případě rozhodnutí soudu dovolacího nejen na vlastní judikaturu, ale i judikaturu Ústavního soudu, tak v podstatě reaguje na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti, a proto na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Zároveň nutno také zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Konečně pak třeba uvést, že Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku týkající se porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení, neboť podle jeho názoru nedošlo k účelové manipulaci se spisem, mající za následek porušení tohoto základního práva. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud vysvětlení předsedkyně jmenovaného soudu k převedení věci (ze senátu dovolacího soudu 23 Cdo do senátu 29 Cdo) za akceptovatelné, účelové manipulaci se spisem nijak nenasvědčující, neboť je zdůvodněno následným zjištěním předmětu řízení dané obchodní věci, jež odpovídá pravidlu stanovenému předem rozvrhem práce jmenovaného soudu pro rozhodné období - specializací senátu, který věc posuzoval a rozhodl, přičemž otázka vhodnosti zpracování rozvrhu práce Nejvyššího soudu založeného na bázi specializace, kterou stěžovatel ve stížnosti zmínil, není pro samotné posouzení dodržení práva na zákonného soudce relevantní.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na spravedlivý proces, v jeho rámci i práva na zákonného soudce a soudní ochranu stěžovatele, z pohledu jehož dodržení se Ústavní soud věcí prvotně zabýval, tak zjištěn nebyl, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického. Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu