ECLI:CZ:US:2013:1.US.4139.12.1
sp. zn. I. ÚS 4139/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelky Ing. V. L., zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. srpna 2012 sp. zn. 7 Tdo 664/2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2011 sp. zn. 3 To 998/2010 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. června 2010 sp. zn. 32 T 178/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v jejích ústavně zaručených základních lidských právech a svobodách, aniž by vznesla jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Stěžovatelka uvedla, že bez splnění zákonných podmínek byla uznána vinnou trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona (výrok ad A/1-7), úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona (výrok B/1-2), pokusem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona (výroky ad B/3 a 7), úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněným R. M. podle §9 odst. 2 trestního zákona (výrok ad B/6) a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a trestního zákona (výrok ad B/8) [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za tyto trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 7 let a trest propadnutí věci, a to 8 ks razítek různých finančních úřadů, zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného R. M., jakož i o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky, R. M. i státního zástupce dle §256 trestního řádu jako nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatelky pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejích ústavně garantovaných práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - stěžovatelku nespravedlivě odsoudily v rozporu s trestním zákonem. Stěžovatelka podrobně rozvedla námitky k jednotlivým skutkům a tvrdila, že v řízení došlo k podstatným vadám, které měly vliv na nesprávný výsledek trestního řízení. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a argumentovala nedostatečnými skutkovými zjištěními nezbytnými pro objasnění věci, dále, že rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, Stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že obecné soudy vyvodily ze skutkových zjištění extrémní závěry, které nemají oporu v provedených důkazech.
Ústavní soud nebude rekapitulovat průběh řízení, neboť je účastníkům řízení znám.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah rozsudků soudu I. a II. stupně, na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu důvodně dospěl k závěru, že dovolání odsouzené, nyní stěžovatelky, je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi odvolacími námitkami a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč trest uložený za spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona a podvodu podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona v délce 5 roků, nepodmíněně, nutno považovat za zcela přiměřený všem okolnostem případu.
Pro výše uvedené byl návrh v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu