ECLI:CZ:US:2013:1.US.4229.12.1
sp. zn. I. ÚS 4229/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 6. června 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 6. 2012 č. j. 12 Co 243/2012-315, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 21 120 Kč, a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je též povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výroky II a III usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 6. 2012 č. j. 12 Co 243/2012-315 došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
II. Výroky II a III usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 26. 6. 2012 č. j. 12 Co 243/2012-315 se ruší.
III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadeného rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že náklady na zastoupení žalovaného Olomouckého kraje (dále též jen "vedlejší účastník") zastoupeného v řízení před obecnými soudy advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, neboť zájmy vedlejšího účastníka jsou nepochybně schopni adekvátně hájit právnicky vzdělaní zaměstnanci Krajského úřadu Olomouckého kraje. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473) a ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), které, byť se netýkají výslovně územního samosprávného celku, na věc dopadají.
3. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě a Olomouckému kraji, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
4. Olomoucký kraj ve vyjádření k ústavní stížnosti souhlasí s názorem, že jeho zájmy jsou schopni adekvátně hájit jeho právnicky vzdělaní zaměstnanci, avšak za cenu zvýšených nákladů vynaložených na nové zaměstnance. Stávající zaměstnanci nemají potřebnou časovou kapacitu ani nedisponují dostatečnými znalostmi z oblasti procesních norem upravujících civilní řízení. Vedlejší účastník má za to, že úprava civilního procesu je nepřehledná a stále se měnící, proto nelze očekávat od zaměstnance, který se jen zřídka účastní civilních řízení před soudem, takovou fundovanost jako od advokáta. V neposlední řadě nelze nevidět, že pokud je advokát v řízení úspěšný, pak náklady řízení by měla nahradit neúspěšná strana, a náklady na něj jsou tedy nulové. Variantu zastoupení advokátem tedy považuje vedlejší účastník za levnější než variantu hájení svých zájmů zaměstnancem.
5. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit.
7. Stěžovatelka ve své replice zdůrazňuje závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 762/10 (N 148/58 SbNU 257), podle kterých je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, mimo jiné i k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. V posuzovaném případě je významné, že stěžovatelka byla soudem prvního stupně osvobozena od soudních poplatků, tato skutečnost se však nijak neodrazila v závěrech odvolacího soudu týkajících se otázky nákladů řízení. Stěžovatelka poukazuje na řadu nálezů Ústavního soudu zabývajících se předmětnou problematikou, zejména pak na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61), podle kterého ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že pokud jedná před soudem kraj, je třeba, aby se soud zabýval tím, nakolik bylo zastoupení advokátem (vzhledem k agendě a personálním možnostem kraje plynoucím mj. i z financování zaměstnanců kraje příspěvkem ze státního rozpočtu) účelné. Není tedy dotčeno právo kraje nechat se v řízení před soudy zastupovat advokáty, z hlediska nákladů řízení je však třeba zkoumat a odůvodnit, nakolik bylo toto zastoupení účelné.
8. Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 15 C 119/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2012 č. j. 15 C 119/2007-276 bylo rozhodnuto, že se řízení zastavuje a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 47 160 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že ústavní stížností napadeným usnesením výrok o zastavení řízení potvrdil a výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 21 120 Kč. Soud dále rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 8 940 Kč.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
12. V projednávané věci jsou ústavní stížností napadeny výroky o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení, které vynaložil v řízení před obecnými soudy vedlejší účastník na své zastoupení advokátem.
13. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná].
14. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
15. Nesprávnost v záhlaví citovaných rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodňuje stěžovatelka mimo jiné nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše, dostupným též stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném nálezu nebyl tedy důvod, aby za těchto okolností žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
16. Obdobně konstatoval Ústavní soud ve stěžovatelkou zmíněném nálezu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (viz výše), že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)].
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutí týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, ale i právnických osob zřízených státem současně upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit [nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357), srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (viz výše)].
18. O takový případ však v nyní projednávané věci nešlo, neboť se jednalo o spor o zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Podstata sporu tedy nebyla nikterak složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo na základě zpětvzetí stěžovatelkou, vlastní nárok tedy nebyl věcně posuzován. Z protokolu o ústním jednání konaném před Okresním soudem v Olomouci dne 20. 9. 2010 vyplývá, že vedlejší účastník v průběhu celého řízení namítal, že není ve věci pasivně legitimován, navíc je nárok stěžovatelky promlčen. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalovaného advokátem v soudním řízení, a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovatelce, aby takto vzniklé náklady vedlejšího účastníka s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. hradila.
19. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že jeho stávající zaměstnanci by jej mohli zastupovat pouze v případě, že "by měli potřebnou časovou kapacitu, což by svědčilo o špatné dosavadní organizaci práce", navíc by takoví zaměstnanci museli být vybaveni "nejen potřebnými znalostmi v oblasti hmotného práva, ale také dostatečnými znalostmi z oblasti procesních norem upravujících civilní řízení". Ústavní soud se domnívá, že pokud vedlejší účastník zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, jak z obsahu jeho vyjádření vyplývá, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech.
20. Krajský soud v Ostravě výše uvedené skutečnosti nevzal vůbec v úvahu, stejně tak jako skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008 č. j. 15 C 119/2007-74 osvobozena od soudních poplatků, a svůj výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil jen odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka přitom již v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 10. 9. 2010 (stejně jako dříve při jednání soudu dne 6. 9. 2010) uvedla, že s ohledem na ustanovení §150 o. s. ř. žádá, aby nebyly vedlejšímu účastníku náklady řízení přiznány, neboť stěžovatelka vadu řízení vedoucí k zpětvzetí žaloby (nesprávné označení žalovaného) nezpůsobila a vedlejší účastník je schopen hájit své zájmy v řízení sám. Okresní soud v Olomouci ani Krajský soud v Ostravě se však takto předestřenými otázkami vůbec nezabývaly, když shodně pouze konstatovaly, že stěžovatelka zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.
21. Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené výroky usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 6. 2012 č. j. 12 Co 243/2012-315 zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235) aj.]. V dané věci Ústavní soud stěžovatelkou uvedené důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení jako dostatečné neshledal, a proto ji podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario stěžovatelce nepřiznal.