ECLI:CZ:US:2013:1.US.4298.12.1
sp. zn. I. ÚS 4298/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Lojdy, t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, 140 57 Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012 sp. zn. 57 T 8/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2012 sp. zn. 6 To 51/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2012, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 57 T 8/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, a dále bylo rozhodnuto, že podle §73 odst. 1 písm. a) se nepřijímá nabídka společenské záruky, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá jeho písemný slib, podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se jeho vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 6 To 51/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nezohlednily, že má rodinu, a je tedy nepravděpodobné, že by ji opustil, ať již vycestováním z republiky, nebo tím, že by se skrýval. Možnosti jeho útěku či skrývání také pominuly posoudit z hlediska jeho zdravotního stavu, kdy je dlouhodobě nucen užívat celou řadu léků, které není možné pořídit bez předpisů. Zdůrazňuje, že se nikdy neskrýval, kdy je sice pravdou, že se mu nepodařilo doručit předvolání na den 9. 8. 2011 a 19. 9. 2011, avšak k hlavnímu líčení dne 19. 9. 2011 se sám dobrovolně dostavil. K hlavnímu líčení dne 2. 11. 2011 se nedostavil, ačkoliv byl předvolán, avšak požádal, aby toto proběhlo bez jeho přítomnosti, opětovně tedy nemařil průběh hlavního líčení. K hlavnímu líčení dne 23. 11. 2011 se také nedostavil, avšak z něj se omluvil prostřednictvím e-mailu. Na další odročené hlavní líčení se obžalovaný omluvil s tím, že je v pracovní neschopnosti. Následně si soud zjišťoval délku pracovní neschopnosti, kdy dospěl k závěru, že lékař sice vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti, toto však měl údajně vzápětí před pacientem stornovat a potvrzení ze dne 9. 12. 2011 údajně lékař vůbec nevystavil. Soud se vůbec nezabýval rozporem, proč by lékař vystavoval pracovní neschopnost a vzápětí ji stornoval. Pokud snad měl stěžovatel nějakou listinu padělat, muselo by to být soudy nejprve postaveno na jisto. Je povinností soudu zabývat se všemi okolnosti případu, přičemž soud nemůže vycházet z pouhého telefonátu předsedkyně senátu ošetřujícímu lékaři. Je nutné odkázat i na judikaturu, a to zejména na rozhodnutí R 8/1989, které hovoří o tom, že zpravidla v případě, kdy se obžalovaný nedostaví k hlavnímu líčení, nelze takové jednání automaticky hodnotit jako skrývání a má být s ohledem na fakultativní charakter vazby nejdříve užito jiných prostředků, jako např. předvedení obžalovaného.
K doložení svých rodinných vazeb a toho, že se neskrýval, navrhoval výslechy svých rodinných příslušníků a dalších svědků, avšak vrchní soud setrval na konstatování, že stěžovatel nenavrhoval nové věcné námitky. V tomto směru upozorňuje, že soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.
Dále dle stěžovatele ze strany městského soudu došlo ke znemožnění uplatnění jeho práva žádat o konání vazebního zasedání a tohoto se také zúčastnit, a to zejména s ohledem na ustanovení §33 odst. 1, 5 trestního řádu, kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Pokud §73d odst. 3 trestního řádu stanoví právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, vyplývá z těchto ustanovení jednoznačná povinnost soudu, který má rozhodovat o další vazbě, poskytnout obviněnému možnost, aby mohl takové právo uplatnit. V daném případě městský soud stěžovatele, který je ve vazbě, neinformoval o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby v neveřejném zasedání, a neposkytl mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, čímž mu znemožnil uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit a především mu odepřel právo být slyšet k trvání vazby. Vrchní soud dal svým napadeným rozhodnutím stěžovateli v tomto směru za pravdu a konstatoval, že došlo k procesnímu pochybení městského soudu s tím, že toto napravil právě vrchní soud, jenž nařídil vazební zasedání na den 3. 9. 2012, ve kterém rozhodl. Stěžovatel je však přesvědčen, že takové zhojení není možné.
Dle stěžovatele došlo k porušování jeho procesních práv a tudíž i čl. 1, čl. 3, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, aby stěžovateli přiznal úhradu nákladů na právní zastupování před Ústavním soudem a aby ve věci rozhodl přednostně dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s ohledem na jeho zdravotní stav.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že existence příslušného vazebního důvodu je řádně odůvodněna. Ústavní soud navíc konstatuje, že stěžovatelovy námitky v tomto směru, včetně otázek jeho zdravotních obtíží a dokládání důvodů, pro které neposkytoval soudu součinnost, již byly předmětem přezkumu ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti proti dřívějším vazebním rozhodnutím sp zn. III. ÚS 1934/12. Na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 6. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1934/12, kterým byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, proto dále, pokud jde o prvou skupinu stěžovatelových námitek, pro stručnost odkazuje. S ohledem na opakující se charakter stěžovatelových námitek pak Ústavní soud neshledává důvod ke svému zásahu ani v tom, že soudy se ve svých, jinak podrobných rozhodnutích vyjádřily ke stěžovatelovým návrhům na výslech svědků toliko povšechně.
Pokud se pak cítí stěžovatel poškozen postupem městského soudu, pokud jde o účast na vazebním zasedání, jak vyplývá z jeho vlastní argumentace, jeho námitky v tomto směru již reflektoval soud vrchní. Ústavní soud má za to, že případná pochybení soudu prvního stupně již byla postupem soudu stupně druhého napravena a k podání ústavní stížnosti není důvod. Nelze totiž přisvědčit stěžovatelovou přesvědčení, že daný druh pochybení nelze postupem stížnostního soudu napravovat, a není tedy podstatné, že vrchní soud mu poskytl prostor k vyjádření, který při řízení u soudu městského postrádal. Právě naopak, stížnostní orgán by se měl především vždy právě o takovouto nápravu snažit a ve věci zásadně sám rozhodnout, nikoliv ji vracet orgánu, o jehož rozhodnutí jde.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Protože návrh byl odmítnut, nebylo ani podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno požadavku stěžovatele na náhradu nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu