ECLI:CZ:US:2013:1.US.430.13.1
sp. zn. I. ÚS 430/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Pelouškova 1443, Lipnická 1448, se sídlem v Praze 9, Pelouškova 1443, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 3729/2012 ze dne 25. října 2012, a o návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydané v rámci zkoumání věcné příslušnosti soudu (§104a o. s. ř.), jímž jmenovaný soud ve věci žaloby stěžovatele na zaplacení částky 10 365,50 Kč (představující neuhrazené zálohy za služby a jejich vyúčtování s příslušenstvím) žalovaným, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Toto své rozhodnutí odůvodnil vrchní soud, s odkazem na Vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek a tam stanovenou působnost shromáždění vlastníků, ustanovením §9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., které mezi obchodní věci, k jejichž projednání a rozhodnutí jsou jako soudy prvního stupně příslušné krajské soudy, řadí také věci jednání a shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, přičemž poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 37/2011.
V důvodech ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., stěžovatel tvrdí, že uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 1 odst. 1 Ústavy, neboť z něj, podle něho, není zřejmé, který soud by měl rozhodovat o žalobách na zaplacení záloh a vyúčtování za služby spojené s užíváním bytové nebo nebytové jednotky. Oponuje dále shora uvedenému závěru vrchního soudu, jemuž také vytýká, že nebral v úvahu znění jeho stanov a uvádí také, že má informace o tom, že Vrchní soud v Olomouci judikuje opačným způsobem (což posléze doložil k doplnění ústavní stížnosti přiloženými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci), když za věcně příslušné soudy v obdobných věcech považuje soudy okresní. Napadeným rozhodnutím přijatý výklad zákonného ustanovení brání také rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí i označeného zákonného ustanovení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil a učinil tak přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., přičemž odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti nutno také zdůraznit, že je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní stížnost tak byla posouzena jako neopodstatněná. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu