ECLI:CZ:US:2013:1.US.4418.12.1
sp. zn. I. ÚS 4418/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libkovice, s.r.o., se sídlem Praha 2, Mánesova 68/1641, zastoupené Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 17, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. listopadu 2008 č. j. 10 C 1437/2005-130 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2010 č. j. 12 Co 58/2009-164, za účasti Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. listopadu 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (ve smyslu §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vstoupil ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1. lednu 2013, do práv a povinností tohoto účastníka Státní pozemkový úřad, který má v tomto řízení dále postavení vedlejšího účastníka) uzavřít smlouvu, kterou by jí bezúplatně převedl blíže specifikované pozemky v k. ú. Libkovice, zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Žatec, jako náhradu za jiné nevydané pozemky. Předmětné nároky byly na ni postoupeny smlouvami o postoupení pohledávky od původních oprávněných osob ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ve znění před účinností zákona č. 131/2006 Sb. Pro posouzení jejího nároku jako postupníka bylo proto rozhodující, zda nedošlo uplynutím zákonem stanovené lhůty k jeho prekluzi, tedy zda se na něj nevztahuje tzv. restituční tečka podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony. Je třeba zdůraznit, že restituční tečka se neuplatní na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, a jejich dědice, neboť ve vztahu k nim byla uvedená ustanovení zrušena nálezem ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ze dne 5. listopadu 2010 č. j. 12 Co 58/2009-164 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 21. listopadu 2008 č. j. 10 C 1437/2005-130, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Ve svém odůvodnění prvně uvedený soud zdůraznil, že výše vymezená restituční tečka nebyla zrušena ve vztahu k postupníkům. Současně odkázal na právní závěry Nejvyššího soudu, obsažené mj. v jeho rozsudku ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, podle nichž předmětná propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, v důsledku čehož se postupník po jejím marném uplynutí nemůže oprávněně domáhat práva na převod nemovitostí. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy upozorňovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 436/2007, v němž tento soud připustil výjimku z restituční tečky pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu a kteří cesí získali restituční nároky jako prostředek k získání zemědělských pozemků a rozšíření hospodářství a nikoliv v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami. Podle odvolacího soudu jde nicméně o rozsudek, který se vztahuje ke specifickým skutkovým aspektům jiné věci. Jak uvedl ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, podle obchodního rejstříku není předmětem podnikání stěžovatelky zemědělská činnost. Stěžovatelka pouze vykonává činnost v lesnictví a poskytuje služby pro zemědělství a lesnictví. V průběhu sporu navíc ani netvrdila, že by nabytí pozemků z postoupených nároků bylo existenční pro její zemědělské hospodaření, případně rozšíření hospodářství. Oba soudy rovněž zdůraznily, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a neztotožnily se s jeho závěry.
4. Zbývá dodat, že uvedené závěry v dané věci potvrdil i Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 12. září 2012 č. j. 28 Cdo 1710/2011-208 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Podle jeho názoru dovolání nenaplňovalo podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Ve svém odůvodnění dále uvedl, že předmětem podnikání stěžovatelky není zemědělská výroba, přičemž ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně jí nebylo tvrzeno, že by nabytí pozemků z postoupených nároků bylo pro ni zásadní z hlediska zemědělského hospodaření. Důvody, pro které předmětné pozemky potřebuje, nevysvětlila ani v dovolání.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, a to z následujících důvodů. S ohledem na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 zdůrazňuje, že provozuje zemědělskou činnost, neboť je zapsána v příslušném rejstříku, resp. evidenci jako zemědělský podnikatel. Tuto skutečnost doložila osvědčením o zápisu do evidence zemědělského podnikatele. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto nemá podklad v provedeném dokazování. Ve své argumentaci dále nastiňuje svůj podnikatelský záměr. Uvádí, že není pozemkovým spekulantem, nýbrž je vedena snahou využívat pozemky k zemědělské činnosti, resp. k chovu dobytka na mléko a maso, jakož i pro produkci obilovin, krmných směsí a cukrovky, k čemuž potřebuje právě konkrétní pozemky, jejichž převodu se domáhá žalobou. I v jejím případě proto měly být aplikovány závěry vyplývající z posledně uvedeného rozsudku. Tím, že obecné soudy dospěly ohledně nároku stěžovatelky k odlišnému posouzení, podle jejího názoru porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 10 C 1437/2005, dospěl k následujícím závěrům.
7. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, neboť byla podána proti poslednímu prostředku, jenž měla stěžovatelka k ochraně svého práva. Skutečnost, že nenapadla i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1710/2011, kterým bylo odmítnuto její dovolání, není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti podstatná [srov. nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 560/03 (N 92/37 SbNU 261)]. V dané věci totiž došlo k jeho odmítnutí z důvodu závisejícího na uvážení Nejvyššího soudu, pročež bylo podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., možné podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto dovoláním napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o dovolání. Pokud však jde o důvodnost ústavní stížnost, Ústavní soud má za to, že je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že v jejím případě jsou splněny podmínky vymezené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a tedy, že se na ní navzdory tomu, že není oprávněnou osobou, nýbrž jejím postupníkem, neuplatní restituční tečka. Stěžovatelka se tak domáhá přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů, k čemuž Ústavní soud, jak nakonec opakovaně připomíná ve své rozhodovací praxi, zásadně není příslušný. Tímto způsobem by mohl v řízení o ústavních stížnostech postupovat toliko v případě, dospěl-li by k závěru, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Typicky by se jednalo např. o situace, pokud by došlo k opomenutí důkazů, k použití důkazů získaných v rozporu s právními předpisy, nebo k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z napadených rozhodnutí je nicméně patrné, že obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily a stejně tak se vypořádaly s otázkou, z jakých důvodů nejsou v dané věci aplikovatelné závěry vyplývající z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny proto Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal a její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu