ECLI:CZ:US:2013:1.US.4434.12.1
sp. zn. I. ÚS 4434/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Miloslava Mila, 2. Dany Šulákové a 3. Josefa Šuláka, všech právně zastoupených Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Vladislavova 17, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2012 č. j. 19 Co 222/2012-175 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. března 2012 č. j. 6 C 314/2010-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení obou výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se určovací žalobou domáhali určení svého podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. X/5 v k. ú. Horní Měcholupy, zapsaného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. X1, a to Miloslav Mil v rozsahu tří ideálních pětin, Dana Šuláková a Josef Šulák každý v rozsahu jedné pětiny, všichni z titulu vydržení jejich vlastnického práva. V žalobě uvedli, že vždy vycházeli z toho, že se v případě pozemku parc. č. X/2 a pozemku parc. č. X/5 jedná o jeden pozemek, jehož jsou nezpochybnitelnými vlastníky, a který užívali pro svoji potřebu jako zahradu a přístupovou cestu.
3. Dne 2. 6. 2009 obdrželi Miloslav Mil a Dana Šuláková dopis od Milana Andrýska, jednajícího jménem vedlejších účastníků. Dle obsahu tohoto dopisu vedlejší účastníci zjistili, že pozemek je ze strany Miloslava Mila a Dany Šulákové oplocen a vede přes něj přístupová cesta k domu č. p. X2, který se nachází ve vlastnictví Miloslava Mila a Dany Šulákové. V tomto dopise vyzvali Miloslava Mila a Danu Šulákovou buď k jednání o odkoupení pozemku parc. č. X/5, nebo k posunutí plotu a vedení přístupové cesty k domu po jejich vlastním pozemku.
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že byli po dobu výkonu svého vlastnického práva až do dne 2. 6. 2009, kdy obdrželi předmětný dopis, oprávněnými držiteli ve smyslu ust. §134 občanského zákoníku, neboť s pozemkem parc. č. X/5 po celou dobu jeho užívání (tj. ode dne nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. X/2) nakládali jako s vlastním a užívali jej jako zahradu a přístupovou cestu. Vzhledem k tomu, že celková doba jejich oprávněné držby trvala podstatně déle než 10 let, jsou přesvědčeni o naplnění podmínek zakotvených v ust. §134 občanského zákoníku.
5. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a poté napadeným rozsudkem určovací žalobu zamítl a uznal stěžovatele povinnými společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé s rozsudkem soudu prvního stupně nesouhlasili a podali proti němu odvolání. Rozsudku soudu prvního stupně vytýkali mimo jiné to, že svědeckou výpověď Petra Jurajdy soud při svém hodnocení zcela pominul, aniž by nepřihlédnutí k tomuto důkazu v rozsudku jakkoli odůvodnil. Důkaz svědeckou výpovědí svědka Petra Jurajdy byl přitom podle stěžovatelů pro posouzení věci zcela zásadní, neboť z něj vyplývalo připlocení pozemku parc. č. X/5 k pozemkům stěžovatelů již od 70. let. Opomenutím tohoto důkazu soud postupoval v rozporu s ust. §132 o. s. ř., podle něhož důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
6. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Ve svém stručném odůvodnění se však nijak nevypořádal s námitkou stěžovatelů ohledně opomenutí soudu prvního stupně hodnotit důkaz svědeckou výpovědí svědka Petra Jurajdy. Stejně jako soud prvního stupně tento důkaz nijak nehodnotil, ani se s ním nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že svědecká výpověď svědka Petra Jurajdy představuje takzvaný opomenutý důkaz, tj. důkaz, který soud sice na návrh stěžovatelů provedl, ale již se jím při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a současně též jeho protiústavnost.
II.
8. K věci, aniž by je Ústavní soud vyzýval, se vyjádřili vedlejší účastníci řízení prostřednictvím advokáta JUDr. Jiřího Bukváře. Ve svém vyjádření uvedli, že vzhledem k rozsáhlému dokazování u soudu nalézacího a jím provedeného zhodnocení, které soud odvolací důvodně převzal, mají za to, že věc byla řádně a spravedlivě rozhodnuta. Proto navrhují, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud zaslal toto vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelům na vědomí, případně k replice. Ti se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.
III.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají neúplné zjištění skutkového stavu věci na základě opomenutého důkazu. Ústavní soud však po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal taková pochybení, která by současně znamenala porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení jednotlivých důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §132 o. s. ř., když důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud nadto opakovaně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy v rámci tohoto procesu nevybočí z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popř. libovůli obecných soudů. Jen takto naznačený postup je způsobilý přivodit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. V prvním z nálezů, jež se problematikou opomenutých důkazů zabýval (sp. zn. III. ÚS 61/94), Ústavní soud vyslovil, že "takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 písm. c), §243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)."
13. Při posuzování toho, zda intenzita zásahu do práva na spravedlivý proces je taková, že nutně musí vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, je však třeba brát v úvahu konkrétní okolnosti každého případu. V dané věci soud prvního stupně na návrh stěžovatelů provedl výslech svědka Petra Jurajdy (protokol o jednání ze dne 14. 6. 2011). Tuto výpověď také konstatoval na str. 4 napadeného rozsudku. V řízení před soudem prvního stupně byla provedena řada důkazů, o něž soud opřel svůj právní závěr o tom, že stěžovatelé nebyli v dobré víře a nestali se tak oprávněnými držiteli. Tyto důkazy soud hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech, a jelikož výpověď svědka Jurajdy byla pouze jedním z mnoha provedených důkazů, nikoli však důkazem klíčovým, Ústavní soud nemá důvod správnost právních závěrů obecných soudů ohledně nesplnění podmínek vydržení jakkoli zpochybňovat.
14. Ústavní soud také ustáleně judikuje, že není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Je povolán k přezkumu ústavněprávních principů, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
15. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. V předmětné věci se jedná o aplikaci běžného práva, tj. ustanovení občanského zákoníku o vydržení vlastnického práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Postup obecných soudů z hlediska dokazování v dané věci je tak v daných souvislostech možno považovat za ústavně souladný.
16. Závěrem je nutno poukázat na to, že se v projednávaném případě jednalo o žalobu na určení vlastnictví, jež měli stěžovatelé nabýt vydržením, a to na úkor dosavadních vlastníků. Při posuzování podmínek vydržení však musí obecné soudy brát zřetel rovněž na skutečnost, že nabytí vlastnického práva vydržením znamená naopak pozbytí tohoto práva dosavadními vlastníky, což může mít za následek zásah do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Proto je nutno podmínky vydržení posuzovat velmi odpovědně, a pokud není najisto postaveno, že tyto podmínky byly splněny (např. že držitelé byli v dobré víře), nelze než žalobu zamítnout.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu