ECLI:CZ:US:2013:1.US.4436.12.1
sp. zn. I. ÚS 4436/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 53 T 3/2011, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 888/2012, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2012, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 53 T 3/2011 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byla, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, uznána vinnou jednak (bod I.) pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. l a §173 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku, jednak (bod II., III.) pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. l a §175 odst. l, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 888/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatelka za prvé namítá, že nebyla zjištěna motivace jednání, které měla spáchat, tedy jaký z něj měla mít prospěch, kdy z provedených důkazů nevyplývá žádný obchodní vztah se spoluodsouzenými J. M. a J. K. na straně jedné, ani s poškozenými Petrem Pokorným a René Steinhauserem na straně druhé. Zjištěno nebylo přesně ani to, komu měl poškozený Petr Pokorný peníze ve výši 7 milionů korun dlužit. Zjištění věřitele bylo přitom podstatné, neboť je zásadní rozdíl, zda šlo o exces při uplatňování legitimního hmotně právního nároku, anebo výlučně ziskuchtivé konání, jehož znaky skutkové podstaty loupeže a vydírání vymezují. Soudy také neprošetřily, zda role stěžovatelky není jen plodem účelové obhajoby odsouzeného J. M., která se v průběhu trestního stíhání pro něj jeví z hlediska zmírnění trestní odpovědnosti a výše uloženého trestu jako výhodná. Stěžovatelka naznačuje, že věc mohla proběhnout zcela v režii J. M.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že v případě bodů II. a III. výroku o vině pohrůžka násilí nedosahuje potřebné intenzity, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu či zločinu vydírání, neboť prezentace pachatelů (rozuměj odsouzené), že jsou od policie, nebo že o adresátech útoku vše ví, včetně toho, kolik má dětí, nebo že mají rozsáhlé styky na Policii ČR, s demonstrací průkazu SIS a Policie SR, nemůže u bezúhonného občana vyvolat takové obavy, které by ovlivnily jeho svobodné rozhodnutí. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. pak stěžovatelka má za to, že bylo na místě věc kvalifikovat jako trestný čin vydírání, kdy pachatelé nemohli předpokládat, že oběti u sebe mohou mít požadovanou částku ve výši 7 milionů korun.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá i příliš restriktivní výklad uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud a Nejvyšší soud odkázaly na text svých rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout popřípadě zamítnout.
Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 53 T 3/2011 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelčině argumentaci napadající dostatečnost skutkových zjištění obecných soudů Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Se stěžovatelkou lze do jisté míry souhlasit v tom, že obecné soudy blíže nerozklíčovaly otázku reálnosti existence pachateli tvrzené pohledávky vůči poškozenému Petru Pokornému. Nicméně s ohledem na charakter jednání, které zahrnovalo útok za pomoci několika kuklami maskovaných mužů vyzbrojených střelnými zbraněmi, sražení poškozených na zem, jejich spoutání, přelepení úst, nasazení kukel poškozeným na hlavy, odcizení jejich věcí s následným zneužitím odcizených platebních karet, poškození pneumatik jimi užitého vozidla, vyhrožování ublížení rodině, pokud věc bude oznámena policii, či ohrožování střelnou zbraní včetně strkání její hlavně do úst, je zřejmé, že šlo o jednání zcela jednoznačně trestněprávního charakteru a o pouhém "excesu" při vymáhání pohledávky vůbec nemůže být řeč. Orgány činné v trestním řízení se přitom v rámci dokazování zcela logicky zaměřily především na okolnosti vypovídající o naplnění jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty a nikoliv na některé vedlejší, byť nikoliv nesouvisející, otázky, které stěžovatelka nyní vznáší v ústavní stížnosti, na které se ani obhajoba v řízení před soudem prvého a druhého stupně primárně nesoustředila. To přitom neznamená, že by obecné soudy neposuzovaly role jednotlivých odsouzených v daném trestném jednání, kdy v tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
Co se pak týče právní kvalifikace jednání stěžovatelky, obecné soudy se jí věnovaly podrobně a své závěry v tomto směru dostatečně odůvodnily. Vypořádaly se přitom i se stěžovatelčinou námitkou, že pachatelé nemohli předpokládat, že poškození u sebe mohou mít požadovanou částku ve výši 7 milionů korun, kdy uvážily, že toto sice lze připustit, ale není možné odhlédnout od mechanismu, jímž obviněná zamýšlela peníze získat. Tento spočíval v tom, že poškozený za asistence některého z ozbrojených spolupachatelů vybere peníze z bankovních účtů a jeho prostřednictvím je ihned odevzdá obviněné, jak se to ostatně nakonec také stalo, byť jen ve vztahu k částce 700 000 Kč. Jednání obviněné z hlediska jejího úmyslu tedy bezprostředně směřovalo k tomu, aby na majetku poškozeného způsobila škodu ve výši 7 milionů Kč, tj. škodu velkého rozsahu ve smyslu §173 odst. 3 trestního zákoníku, avšak k dokonání trestného činu podle tohoto ustanovení nedošlo, protože zamýšleným způsobem získat uvedenou částku ke škodě poškozeného se obviněné nepodařilo z důvodů stojících již mimo její vůli.
Přisvědčit nelze ani stěžovatelčině námitce proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu. Jestliže Nejvyšší soud nepodřadil její námitky pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu