ECLI:CZ:US:2013:1.US.4469.12.1
sp. zn. I. ÚS 4469/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č. j. 58 Co 340/2012–64, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2012, č. j. 24 C 189/2004–48, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 24 C 189/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit (tehdejšímu) žalobci částku 808 Kč a náklady řízení v částce 3 825 Kč na účet právního zástupce žalobce; tak se stalo (mimo jiné) poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník (justiční čekatel Městského soudu v Praze), a to jako účastníku řízení, jehož pobyt není znám.
Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 - v řízení o žalobě pro zmatečnost s návrhem na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku - zamítl (I.) návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků a i (II.) návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků opřel soud o zjištění, že se stěžovatelka dozvěděla o existenci napadeného rozsudku nejpozději dne 29. dubna 2010, kdy podala v rámci exekučního řízení (vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 45 Nc 1802/2009), nařízeného na základě napadeného rozsudku, odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce. Dle soudu jí od uvedeného data počala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, zakotvená v ust. §234 odst. 5 o. s. ř., která před podáním žaloby učiněném dne 5. prosince 2011 uplynula marně; je tedy nutno vyvodit závěr, že jde v daném případě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu soud zamítl i návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku.
Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že odvolání do usnesení soudu prvního stupně zamítl. Svůj závěr o nedodržení lhůty dle §234 odst. 5 o. s. ř. podepřel tvrzením, dle něhož pokud by i (ve prospěch stěžovatelky) vycházel teprve z data 27. října 2010, kdy podala v příslušné exekuční věci (další) odvolání, v němž specifikuje předmětný rozsudek spisovou značkou i datem jeho vydání, pak by lhůta k podání žaloby uplynula dnem 27. ledna 2011. Žaloba pro zmatečnost však byla podána až 5. 12. 2011. V této souvislosti neakceptoval tvrzení, že se stěžovatelka dověděla o tomto rozsudku až dne 1. listopadu, případně 3. prosince 2011, když nahlížela do spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 24 C 311/2002. Pokud by totiž uznal, jak uvádí v napadeném usnesení, až nahlédnutí do nalézacího spisu jako okamžik běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, bylo by zcela závislé na vůli stěžovatelky, kdy tak učiní. Tento výklad tedy nemůže obstát, neboť by nepřípustně zvýhodňoval jednu stranu sporu. Městský soud uzavřel, že za okamžik počátku běhu lhůty žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je třeba vždy považovat den, kdy se účastník, který žalobu podává, skutečně prokazatelně dozví o existenci rozsudku či rozhodnutí, které hodlá žalobou pro zmatečnost napadnout.
II.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností (s návrhem na jejich zrušení) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítla zejména, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž by k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Navíc jí neměl být ustanoven opatrovníkem justiční čekatel. Ve vztahu k napadeným usnesením potom stěžovatelka jednak namítla, že nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak tvrdila - s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/06 a III. ÚS 1400/09 - že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku až dne 1. 11. 2011 po nahlédnutí do soudního spisu. Až poté, co nahlédla do tohoto spisu, se tedy dozvěděla o tom, že jí byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, tudíž i o existenci důvodu k podání žaloby pro zmatečnost. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodala, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26. 10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost.
V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
III.
Ústavní soud konstatuje, že obsahově obdobnou a někdy i identickou ústavní stížností téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval.
Ústavní stížnosti stěžovatelky byly Ústavním soudem usnesením ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4217/12, usnesením ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 4288/12, usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4192/12, usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4318/12, usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4364/12, usnesením ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 4564/12, odmítnuty zčásti jako zjevně neopodstatněné a zčásti nepřípustné.
Ústavní soud neshledává důvodu odchýlit se od závěrů a odůvodnění těchto usnesení, a proto na ně nyní odkazuje.
Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: „(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.“.
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
Tím spíše pak splňuje požadavky zákona nynější podrobnější odůvodnění, které cituje předchozí judikaturu Ústavního soudu zabývající se obdobnou či identickou ústavní stížností stěžovatelky.
IV.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelky v rozsahu projednatelné části návrhu Ústavní soud neshledal; posoudil za této situace návrh zčásti jako zjevně neopodstatněný a ve zbylém rozsahu – proti napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 - jako nepřípustný, a proto jej odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu