ECLI:CZ:US:2013:1.US.4470.12.1
sp. zn. I. ÚS 4470/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 170/2010 ze dne 9. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 25/2012 ze dne 8. února 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 755/2012 ze dne 22. srpna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, bylo posledním z označených rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako neopodstatněné dovolání stěžovatele proti druhému z označených rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti prvému z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 000 000,- Kč.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání a posléze v dovolání zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, dává najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, přitom poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného, z níž v podstatě ve svých závěrech o vině soudy vycházely a učinily tak přesto, že tuto výpověď poškozeného samy zčásti za věrohodnou nepovažovaly. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1624/09, IV. ÚS 260/05), z níž cituje, tak tvrdí porušení shora označených základních práv. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění z provedeného dokazování, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, mimo jiné vysvětlením toho, proč nepovažuje za nelogické rozdílné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na námitky stěžovatele řádně reagoval, přitom mj. konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a oprávněnými závěry soudů na straně druhé. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práv shora označených tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu