ECLI:CZ:US:2013:1.US.451.12.1
sp. zn. I. ÚS 451/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. M. D. a E. D., obou zastoupených JUDr. Janem Nádravským, advokátem, AK v Českých Budějovicích, Husova 1633/40, proti "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti České republiky z 30. 11. 2011, č. j. 851/2011-OD-SPZ, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži z 5. 5. 2011, č. j. 1 T 33/2011-488, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 6. 2011, č. j. 6 To 271/2011-508, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci níže specifikovanému, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 2. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se s tvrzením o porušení svých základních práv (či svobod) garantovaných mimo jiné čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jakož i zrušení tam citovaného "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti. Konečně požadují vrácení všech věcí vydaných při domovní prohlídce, tedy požadují, aby byl obnoven stav quo ante.
Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 1 T 33/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži napadeným rozsudkem z 5. 5. 2011, č. j. 1 T 33/2011-488, uznal stěžovatele vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) a b) trestního zákona. Za tento trestný čin mu byl uložen peněžitý trest ve výši 40.000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest spočívající v trestu odnětí svobody v délce trvání tří měsíců.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 6. 2011, č. j. 6 To 271/2011-508, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 8. 7. 2011 a jeho právnímu zástupci [srovnej plná moc na čísle listu 3] 16. 7. 2011 (srovnej číslo listu 511). Stěžovatel rovněž v dané věci podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona podle §266 a následujících trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti však důvody k podání stížnosti pro porušení zákona neshledalo a stěžovatelův podnět byl odložen; o tom byl stěžovatel informován přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 11. 2011.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a shledal, že je nutno ji odmítnout. K tomu ho vedou následující důvody.
Stěžovatelé brojí v prvé řadě proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů. Tu je nutno ústavní stížnost ve vztahu k nim hodnotit jako návrh podaný po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. výše); podnět Ministerstvu spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není totiž posledním procesním prostředkem poskytnutým k ochraně práv stěžovatele, a proto 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti od něho odvíjet nelze.
Opožděná je ústavní stížnost i potud, pokud brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v ústavní stížnosti tvrzeném neústavním zadržování věcí vydaných při domovní prohlídce; jiný zásah orgánu veřejné moci lze ústavní stížností napadat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl [srovnej §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu]. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je však možné dovodit, že nezákonnost domovní prohlídky (při které byly věci získány) byla namítána již v řízení před soudem prvního stupně.
Žádají-li konečně stěžovatelé zrušení "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti České republiky z 30. 11. 2011, č. j. 851/2011-OD-SPZ, jímž byl odložen podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 trestního řádu, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [srovnej §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky totiž takový podnět akceptovat nemusí. Samotnou stížností pro porušení zákona, ať už je nebo není podána, nemohou být ústavně zaručená práva jednotlivce dotčena (srovnej v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu z 15. 12. 2010, sp. zn. I ÚS 3302/10).
Napadá-li konečně v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů a ministerstva spravedlnosti i E. D. (stěžovatelka), pak ve vztahu k její osobě je ústavní stížnost v tomto rozsahu návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [srovnej §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť tato rozhodnutí se jí netýkají.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů z části podle §43 odst. 1 písm. b), z části podle §43 odst. 2 písm. a) a z části podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu