ECLI:CZ:US:2013:1.US.4510.12.1
sp. zn. I. ÚS 4510/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Marty Kubečkové, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012 č. j. 23 Cdo 500/2012-182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2011 č. j. 70 Co 284, 304/2011-153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 2011 č. j. 30 C 164/2007-122, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České pojišťovny a.s., IČ: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. listopadu 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 18. ledna 2011 č. j. 30 C 164/2007-122 bylo částečně vyhověno žalobě stěžovatelky proti vedlejší účastnici, kterou se z titulu pojistné smlouvy domáhala zaplacení částky 594 000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění. Svůj nárok odůvodňovala tím, že jí bylo odcizeno její vozidlo značky Mercedes-Benz C 200 CDI, které bylo předmětem pojistné smlouvy ze dne 16. června 2006. Vedlejší účastnice toto plnění odmítla poskytnout s ohledem na dodatečně zjištěnou historii vozidla, okolnosti jeho dovozu do České republiky ze Spolkové republiky Německo a rozpory týkající se způsobu jeho nabytí a počtu ujetých kilometrů. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že došlo k uzavření předmětné pojistné smlouvy ve smyslu §2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), jakož i k odcizení vozidla. Dále v rámci dokazování zjistil, že vozidlo identického VIN (tj. identifikačního čísla vozidla), jež bylo vyrobeno v roce 2004 pro německý trh, bylo po jeho požáru v roce 2005 německou pojišťovnou odškodněno jako totální škoda a vzhledem k poškození nemohlo být znovu uvedeno do provozu. Po opravě bylo vozidlo individuálně dovezeno do České republiky a registrováno. Soudem ustanovený znalecký ústav ocenil předmětné vozidlo částkou 456 000 Kč, přičemž vycházel z údaje sděleného stěžovatelkou policejnímu orgánu, podle něhož činil počet ujetých kilometrů 80 000. Současně uvažoval i o situaci, že po zmíněném požáru došlo k výměně skeletu karoserie, jakož i jiných součástí vozidla. V takovém případě měla být oprava výměnou skeletu karoserie zapsána ve velkém technickém průkazu a mělo dojít k vyřazení "úředního" VIN příslušnými orgány do nové karoserie, což však v technickém průkazu chybí. Pokud by totiž byla tato oprava provedena jiným způsobem, nebylo by možné ji považovat za řádnou v tom smyslu, že by bylo možné toto vozidlo bezpečně a legislativně správně používat v silničním provozu. Hodnota vozidla by se tak rovnala ceně náhradních dílů, kterou znalecký ústav určil částkou 221 634 Kč. Právě tuto částku považoval soud prvního stupně za reálnou majetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla, a to s ohledem na skutková zjištění ohledně historie vozidla a jeho opravy. Zdůraznil přitom, že podle pojistné smlouvy byla vedlejší účastnice povinna zaplatit žalobkyni pojistné plnění rovnající se obecné ceně pojištěné věci k okamžiku pojistné události po odpočtu sjednané spoluúčasti ve výši 1 %. Soud prvního stupně proto částečně vyhověl žalobě stěžovatelky, když stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit jí částku 219 418 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k zbylé žalované částce, jež činila 374 582 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl.
3. Proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka co do částky 232 022 Kč (tj. rozdíl mezi cenou vozidla podle znaleckého posudku a cenou náhradních dílů, z níž vyšel soud, po odpočtu sjednané spoluúčasti) odvolání, které však Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") neshledal důvodným. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. července 2011 č. j. 70 Co 284, 304/2011-153 uvedl, že znalec nevybočil ze zadaného úkolu ani neposuzoval právní stránku věci. Předmětem jeho posouzení byla pouze odborná otázka obecné ceny vozidla k určitému dni. Neposuzoval, zda předmětné vozidlo bylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích (o tom rozhodl příslušný správní orgán), nýbrž pouze z odborného hlediska zhodnotil, že v obecné ceně vozidla se odráží i jeho historie, v daném případě jeho problematický původ. Je přitom zřejmé, že vozidlo žalobkyně nebylo oním původním vozidlem, které bylo vyrobeno pro německý trh, neboť toto bylo vybaveno střešním oknem, a to nelze odstranit jinak, než výměnou celé příslušné části karoserie. Rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud v napadené části potvrdil jako věcně správný. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl svým usnesením ze dne 28. srpna 2012 č. j. 23 Cdo 500/2012-182, neboť jej neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obecných soudů, že při určení výše předmětného pojistného plnění nelze vycházet z hodnoty vozidla, ale jen z hodnoty souhrnu použitelných náhradních dílů. Podle jejího názoru jí svědčilo legitimní očekávání, že pojistné plnění bude odpovídat, resp. že bude v rovnováze s pojistným, které měla hradit a hradila a jehož výše byla kalkulována z hodnoty vozidla používaného obvyklým způsobem. Nerovnováhu v důsledku uvedeného závěru považuje za nezdůvodnitelnou a narušující celý systém soukromého pojištění, k čemuž dodává, že obdobný postup se stává běžnou praxí. Kromě toho stěžovatelka upozorňuje na závěry obsažené v nálezu ze dne 24. července 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99), v němž Ústavní soud uvedl, že při výkladu pojistné smlouvy je nutno respektovat autonomii vůle, tj. vůli stran při uzavírání smlouvy, což v jejím případě znamená respektovat záměr smluvních stran uzavřít smlouvu o pojištění osobního automobilu, který měl být a také stěžovatelkou byl užíván, obvyklým způsobem, a nikoliv o pojištění souhrnu náhradních dílů. Tím, že jí bylo přiznáno pojistné plnění pouze za souhrn náhradních dílů, nedostály obecné soudy své povinnosti chránit její majetek proti zásahům ze strany jiných osob, čímž současně porušily její základní právo podle čl. 11 Listiny.
5. Porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatelka v postupu soudu prvního stupně, který mechanicky vyšel z předmětného znaleckého posudku, a to nikoliv pouze v otázkách skutkových, ale též otázkách právních, jejichž řešení však znalci nepřísluší. Soudem ustanovený znalec se odchýlil od stanoveného zadání, když provedl ocenění souhrnu náhradních dílů, a to pouze na základě svých domněnek. Soud prvního stupně tyto domněnky a hypotézy - včetně závěru, že vozidlo bylo opraveno s využitím neoriginálních náhradních dílů a nemohlo být řádně provozováno - převzal do svého rozhodnutí, aniž by ve věci sám provedl odpovídající dokazování. Tím své rozhodnutí fakticky přesunul na znalce, čímž byly záruky spravedlivého procesu zcela vyloučeny.
III.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 164/2007, s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy opomenutí důkazů, použití důkazů získaných v rozporu s právními předpisy nebo porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci se však o žádný takovýto případ nejedná.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy odůvodnily své závěry ohledně výše nároku stěžovatelky dostatečným a přesvědčivým způsobem. Argumentace stěžovatelky zcela přehlíží, že z hlediska jejího nároku byla podstatná skutečná výše škody, která jí odcizením vozidla vznikla a od níž se odvíjelo i příslušné pojistné plnění. Obecným soudům proto nelze vytknout, pokud ve svých úvahách reflektovaly skutková zjištění týkající se stavu pojištěného vozidla a promítly je do vlastního posouzení nároku stěžovatelky, a již vůbec v něm nelze spatřovat prvky svévole nebo excesu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení základního práva stěžovatelky. Ústavní soud zároveň dodává, že z tohoto hlediska nelze přisvědčit ani námitce týkající se hodnocení důkazů, podle níž měly obecné soudy převzít ze znaleckého posudku i příslušné právní závěry. S touto námitkou se dostatečným způsobem vypořádal již odvolací soud, na jehož odůvodnění, nastíněné v bodu 3 tohoto usnesení, lze plně odkázat.
9. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu