ECLI:CZ:US:2013:1.US.4515.12.1
sp. zn. I. ÚS 4515/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vaverkové, zastoupené JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2150/2008, proti usnesení Městského soudu v Praze ze 8. 3. 2011, sp. zn. 37 Cm 150/2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 11 Cmo 133/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1192/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.
Stěžovatelka se jako navrhovatelka domáhala uložení povinnosti Bytovému družstvu občanů domu č. X v B. uzavřít s ní nájemní smlouvu.
Městský soud v Praze původním rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Cm 297/1999-100, v pořadí třetím - poté, co předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně byly usneseními odvolacího soudu zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož navrhovatelkou uplatněné právo není promlčeno - uložil bytovému družstvu uzavřít s navrhovatelkou nájemní smlouvu k družstevnímu bytu.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že navrhovatelka je členkou družstva, jež je vlastníkem domu č. p. X v B. a právním nástupcem Stavebního bytového družstva v B. (dále jen "SBD"). Navrhovatelka jako nabyvatelka uzavřela 7. prosince 1990 se Z. V. jako převádějící dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu (dále jen "dohoda o převodu") a tentýž den dohodu o majetkovém vypořádání členských práv a povinností v SBD, přičemž představenstvo SBD dohodu o převodu schválilo 8. dubna 1991 usnesením č. 80. Navrhovatelce jako člence SBD vzniklo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (nyní nájemní smlouvy), jehož se lze domáhat u soudu, a toto právo navrhovatelky není promlčeno. Námitky družstva týkající se obsahu nájemní smlouvy neshledal důvodnými zejména s ohledem na úplné znění článku IV. smlouvy, v němž je uvedeno, že vzájemná práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu určuje stranám občanský zákoník, prováděcí předpisy, stanovy družstva, domovní řád, usnesení shromáždění delegátů, resp. představenstva družstva, a další právní přepisy.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č. j. 14 Cmo 192/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Námitku promlčení vznesenou družstvem nepovažoval za důvodnou s odkazem na své předchozí usnesení, v němž dospěl k závěru, že tvrzené právo mohla navrhovatelka uplatnit u soudu v době od 9. dubna 1991 (8. dubna 1991 představenstvo SBD schválilo dohodu o převodu) do jejího vyloučení rozhodnutím členské schůze družstva ze 17. prosince 1992. Od tohoto okamžiku do právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1999, č. j. 7 Cmo 202/98-52 (tj. 14. dubna 1999), jímž byla vyslovena neplatnost vyloučení, navrhovatelku za členku družstva považovat nelze, členská práva a povinnosti vykonávat nemohla. Nemohla tedy ani uplatnit tvrzené právo na uzavření nájemní smlouvy. Poprvé je mohla uplatnit až 15. dubna 1999. Podala-li návrh na zahájení řízení necelé tři měsíce od tohoto data (9. července 1999), promlčecí doba [tříletá podle ustanovení §101 obč. zák. a tím méně čtyřletá podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.")] neuplynula. Nepřisvědčil ani námitce, že ve věci není dána pravomoc soudu, neboť ta vyplývá z ustanovení §7 odst. 1 a §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Jestliže družstvo nesplnilo dobrovolně povinnost uzavřít s navrhovatelkou nájemní smlouvu, má právo domáhat se splnění této povinnosti v soudním řízení.
Nejvyšší soud prvým napadeným usnesením ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo2150/2008, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 14 Cmo 192/2007-124, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Cm 297/1999-100, zrušil a věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud především vyslovil právní názor, že právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu se podle §100 odst. 2 Občanského zákona v rozhodném znění promlčuje. Dále poukázal na to, že navrhovatelka byla sice vyloučena z bytového družstva, ale toto vyloučení bylo shledáno neplatným. V době, kdy řízení o neplatnost vyloučení k návrhu navrhovatelky probíhalo, je zřejmé, že se považovala nadále za členku družstva a nic jí nebránilo, aby podala i návrh na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení odvolacím soudem (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 14Cmol92/2007-124) - podle něhož se právo navrhovatelky nepromlčelo, neboť po rozhodnutí o vyloučení až do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti vyloučení, ji nebylo možno považovat za členku družstva a nemohla vykonávat svá práva - není správné.
Městský soud v záhlaví uvedeným (napadeným) rozsudkem poté návrh stěžovatelky (na uložení povinnosti bytovému družstvu uzavřít s ní nájemní smlouvu) zamítl.
Po skutkové stránce vyšel městský soud z toho, že stěžovatelka-navrhovatelka se stala členkou právního předchůdce bytového družstva, které ji vyzvalo přípisem ze dne 28. 5. 1991, aby se dostavila k uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu. K uzavření této dohody se navrhovatelka nedostavila a tato dohoda nikdy mezi navrhovatelkou a družstvem uzavřena nebyla a nebyla uzavřena ani nájemní smlouva. Předmětný byt pak navrhovatelka sama nikdy neužívala. Navrhovatelka svůj nárok na uzavření nájemní smlouvy uplatnila až dne 9. 7. 1999 žalobou. Družstvo od počátku vznášelo námitku promlčení nároku navrhovatelky na uzavření nájemní smlouvy. Po právní stránce vycházel městský soud zejména z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2150/2008, tedy, že právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu je právem, které se podle §100 obč. zák. promlčuje. Městský soud poukázal na to, že navrhovatelce vzniklo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu v roce 1991, avšak nárok uplatnila až dne 9. 7. 2009, a proto je "nárok" promlčen.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze napadené usnesení městského soudu potvrdil jako věcně správné. Dodal, že není namístě postupovat podle §3 občanského zákoníku a odmítnout námitkou promlčení pro rozpor s dobrými mravy. To proto, že navrhovatelka si musela být vědoma, že se do předmětného bytu nikdy nenastěhovala, pronajala jej třetím osobám a teprve po 8 letech uplatnila nárok na uzavření nájemní smlouvy. Proto odvolací soud neshledal na straně navrhovatelky žádné důvody, proč nepřihlédnout k námitce promlčení pro tvrzený rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1192/2012, odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal v napadeném usnesení vrchního soudu zásadní právní význam.
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatelka v podstatě namítá, že ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, a ona tuto námitku v nynějším řízení vznesla.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že skutečně v řízení před obecnými soudy namítala, že námitka promlčení jejího práva (vznesená družstvem) je v rozporu s dobrými mravy. Leč, obecné soudy tuto její námitku neignorovaly, a a priori nevyloučily, že by tato její námitka nebyla přípustná. Naopak, Vrchní soud v Praze se jí věcně zabýval a racionálně akceptovatelně se s ní vypořádal. Pro stručnost lze poukázat na výše uvedenou reprodukci rozhodovacích důvodů napadeného usnesení vrchního soudu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud jde o ústavní stížnost proti původnímu zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2150/2008, Ústavní soud ji odmítl proto, že ve vztahu k němu stěžovatelka všechny procesní prostředky nevyčerpala (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu