ECLI:CZ:US:2013:1.US.4528.12.2
sp. zn. I. ÚS 4528/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Veronikou Ordnungovou, advokátkou, se sídlem U Ladronky 1145/42, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2012, č. j. 1 Co 171/2012-93, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2012, která po doplnění splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě, kterou se stěžovatel proti žalované Tesco Stores, a.s., se sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10, IČ: 45308314, domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 5000,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, č. j. 66 C 70/2010-84, byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání. V jeho rámci Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby věc společně s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu předložil Ústavnímu soudu a poté napadený rozsudek zrušil. V odvolání dále uvedl, že si je vědom znění §202 odst. 2 občanského soudního řádu, dle nějž platí, že v případech tzv. bagatelních rozhodnutí není odvolání přípustné, avšak namítal jeho neústavnost.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2012, č. j. 1 Co 171/2012-93, nebylo návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu vyhověno a odvolání stěžovatele bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v souzené věci neshledává předpoklady pro předložení věci Ústavnímu soudu, neboť se ztotožňuje s důvody, které vedly k zakotvení současného znění občanského soudního řádu (provedenému zejména zákonem č. 30/2000 Sb.), a jednoinstančnost nalézacího řízení neshledává za jsoucí v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu. V prvé řadě uvádí, že důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu vnesena nepřípustnost odvolání proti rozsudkům vydaným v tzv. bagatelních věcech, vychází z předpokladu správného a spravedlivého rozhodnutí v jednoinstančním řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně však v souzené věci za správné a spravedlivé nepovažuje. Současné právní úpravě přípustnosti odvolání dále vytýká její diskriminační povahu, neboť částka 10 000,- Kč, která je nastavena jako hranice určující nepřípustnost odvolání, nemůže být ve všech situacích a všemi účastníky soudních řízení vnímána jako bagatelní. V této souvislosti poukazuje na ustanovení ústavního pořádku České republiky týkající se zejména rovnosti účastníků a zákazu diskriminace. Současnou právní úpravu nepřípustnosti odvolání dále srovnává s regulací přezkumu rozhodčího nálezu civilním soudem, kde se žádná obdobná omezení neuplatňují.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze pro zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušil.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Otázka nepřípustnosti odvolání proti rozsudkům v tzv. bagatelních věcech byla již mnohokrát předmětem rozhodování Ústavního soudu, nikdy však nebyla z jeho strany zpochybněna. V usnesení ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01 uvedl, že
"z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." Ke stejnému závěru pak došel i v usnesení ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 436/01. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu navrhl již ve věci sp. zn. II. ÚS 1268/11, jeho ústavní stížnost však byla pro neopodstatněnost odmítnuta. Ani v nyní souzené věci nemá Ústavní soud důvod se od dříve prezentovaných závěrů odchylovat. Pokud tedy odvolací soud odmítl stěžovatelem podané odvolání a nevyhověl jeho návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu, nedošlo z jeho strany k porušení práva na spravedlivý proces.
K ostatním argumentům stěžovatele Ústavní soud nepřihlédl, neboť se týkaly postupu soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí nebylo ústavní stížností napadeno.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu odmítl i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu