ECLI:CZ:US:2013:1.US.453.13.1
sp. zn. I. ÚS 453/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Kotta, t.č. ve Vazební věznici Ruzyně, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci níže specifikovaném, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel uvedl, že je na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán pro pokračující zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejně dražbě podle §256 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství a pro zločin poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, spáchaný rovněž ve spolupachatelství.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 40 Nt 638/2012, byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b) a písm. c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že se vazba započítává ode dne 14. 5. 2012. V období od zahájení trestního stíhání do současnosti bylo o vazbě opakovaně rozhodováno v obou stupních, a to jak v rámci vazebního řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě, tak i na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Ve všech vazebních rozhodnutích je vždy konstatováno, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin. Nikde ve spise není vůči jeho osobě uvedeno, že by byl stíhán pro zvlášť závažný zločin.
Stěžovatel prohlásil, že aktuální stav trestního řízení je takový, že je i nadále držen ve vazbě, přestože to ve smyslu §72a odst. 1 tr. ř. není nezbytně nutné. Stěžovatel je ve vazbě podle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, byť podle něj neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by důvodnost dalšího trvání vazby (nyní již více než osmiměsíční) potvrzovaly.
Dne 14. 1. 2013 uplynula již u stěžovatele osmiměsíční doba trvání vazby. Jelikož nebyl ke dni 15. 1. 2013 z vazby propuštěn, upozornil prostřednictvím svého obhájce dopisem, faxem i elektronicky Krajské státní zastupitelství v Praze (které v této věci vykonává dozor) na nezákonnost vazby a vyzval je k propuštění z vazby. Na tuto výzvu reagovalo státní zastupitelství pouze neformálním přípisem ze dne 16. 1. 2013, ve kterém je stěžovateli nově sdělováno, že je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin a že se na něj vztahuje dvanáctiměsíční doba trvání vazby.
Zmíněnou výzvu stěžovatele k propuštění z vazby postoupil státní zástupce Okresnímu soudu Praha - východ, který dopisem ze dne 22. 1. 2013 stěžovatele informoval v tom smyslu, že poněvadž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o poslední žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nebude se Okresní soud Praha - východ výzvou stěžovatele dle ze dne 15. 1. 2013 zabývat. Jak je tedy podle stěžovatele zřejmé, ani Okresní soud Praha - východ neučinil žádné kroky k jeho propuštění z vazby.
Pro úplnost stěžovatel uvádí, že dne 2. 12. 2012 (to je v období předcházejícím uplynutí osmiměsíční lhůty trvání vazby) podal žádost o propuštění z vazby, o níž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 0 Nt 617/2012, jímž byla žádost o propuštění z vazby zamítnuta. Podáním ze dne 24. 1. 2013 pak stěžovatel - podle svého tvrzení - upozornil rovněž i krajský soud (jako soud druhého stupně), že maximální doba trvání vazby byla v jeho případě již překročena. Na tuto skutečnost - podle stěžovatele - Krajský soud v Praze nijak nereagoval.
Z důvodů, které dále stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí, navrhl toto rozhodnutí: I. Postupem Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze, respektive jejich nečinností spočívající v nerozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu a nepřijetí potřebných kroků s tímto souvisejících po uplynutí lhůty podle §72a odst. 1 písm. b) trestního řádu bylo porušeno základní právo stěžovatele ústavně zaručené zejména čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, II. Ústavní soud zakazuje Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, Okresnímu soudu Praha - východ a Krajskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních prav stěžovatele a přikazuje jim propustit stěžovatele na svobodu.
II.
Jak plyne z dokumentace stěžovatelem k ústavní stížnosti přiložené, přípisem ze dne 16. 1. 2013 bylo Krajským státním zastupitelstvím v Praze, č. j. KZV 60/2012-2171, právnímu zástupci stěžovatele (respektive stěžovateli samotnému) sděleno, že dovozuje-li z rozdílné dikce označení trestných činů na "zločiny" a "zvlášť závažné zločiny" konsekvence směrem k maximální možné době vazby ve smyslu §72a trestního řádu a nutnosti stěžovatele z vazby propustit, pak tento myšlenkový algoritmus je podle státního zástupce mylný. Ustanovení §14 trestního zákona zavádí tzv. bipartici, tj. členění trestných činů pouze na dvě kategorie, a to na přečiny a zločiny. Označení zvlášť závažný zločin je podkategorie kategorie zločinu a nic více. Označení zločinu v usnesení o zahájení trestního stíhání je naprosto správné, je v souladu nejen s důvodovou zprávou k trestnímu zákoníku, ale i analogicky s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu, které se týká rozsudku soudu a v němž je jednoznačně uvedeno, že soud ve výroku rozsudku musí uvést, zda se jedná o zločin nebo přečin (nikoli o zvlášť závažný zločin). Ze shora uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že jedna třetina vazby v přípravném řízení je ve smyslu §72a/1c, 2 trestního řádu 1 rok, a tudíž tato vazba v případném řízení by z tohoto důvodu skončila až dne 14. 5. 2013. I přes výše uvedené však posoudil státní zástupce stěžovatelovo podání jako žádost o propuštění z vazby, které nevyhověl, a proto je postoupil k rozhodnutí Okresnímu soudu Praha - východ, byť ji ve smyslu §71a trestního řádu považoval za předčasně podanou.
Dále bylo právnímu zástupci stěžovatele i stěžovateli přípisem Okresního soudu Praha - východ z 22. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt 602/2013, sděleno, že naposledy bylo o žádosti o propuštění z vazby v případě stěžovatele rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha - východ z 2. 1. 2013, č. j. Nt 621/2012-31. Toto rozhodnutí, kterým byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta, a bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, nenabylo dosud právní moci. Stěžovatel přitom podle okresního soudu v žádosti o propuštění z vazby z 15. 1. 2013 neuvádí nové důvody žádosti; může ji proto, v souladu s ust. §71a trestního řádu opakovat až po uplynutí třiceti dnů od právní moci posledního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby nebo kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby nebo o změně důvodů vazby. Protože je tedy žádost stěžovatele podle okresního soudu předčasná, nebude o ní soudem rozhodováno.
III.
Ústavní soud posoudil podle zákona číslo 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je nutno ji z následujících důvodů odmítnout.
Stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Tu je namístě v prvé řadě uvést, že jak podle doktríny [srov. k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 101 a násl.], tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu 30. 11. 1995, sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, jestliže nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele [srovnej k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 97 a násl.].
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje (a v příloze přikládá) jak přípis Krajského státního zastupitelství v Praze z 16. 1. 2013, tak přípis Okresního soudu Praha - východ z 22. 1. 2013, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o okamžité propuštění z vazby. Proto v rozsahu, jímž stěžovatel ústavní stížností napadá postup státního zastupitelství a okresního soudu, je nutno ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Částečně jiná je situace ve vztahu k činnosti Krajského soudu v Praze, jenž - alespoň jak vyplývá z ústavní stížnosti samotné i z příloh k ní předložených - nyní ke stěžovatelově stížnosti podle §141 a následující trestního řádu přezkoumává rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ z 2. 1. 2013, č. j. Nt 621/2012-31. Doplnil-li pak stěžovatel svoji argumentaci obsaženou ve stížnosti podle trestního řádu o vývody směřující k jím tvrzené diferenci mezi zločinem a zvlášť závažným zločinem [srovnej rekapitulaci shora], bude muset vyčkat na rozhodnutí soudu o jeho předchozím podání - stížnosti podle trestního řádu. Ani krajský soud se tedy podle Ústavního soudu ničeho protizákonného (natož pak protiústavního) nedopustil; proto i v tomto rozsahu byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu