ECLI:CZ:US:2013:1.US.4540.12.1
sp. zn. I. ÚS 4540/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Olga Jiránová, 2) Ing. Jarmila Fialová, 3) Lenka Fialová, zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 As 100/2012-20, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2012, č. j. 62 A 5/2012-100, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že Krajský soud v Brně postupoval správně, když zamítl žalobu stěžovatelů jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků.
Stěžovatelé namítají, že nelze v jejich případě trvat na splnění podmínky vyčerpání řádného opravného prostředku - odvolání, neboť se o vydání předmětného rozhodnutí dozvěděly až po uplynutí odvolací lhůty, a to v důsledku postupu stavebníka, který v rozporu s §85 odst. 2 stavebního zákona nevyvěsil informaci o řízení na místě stavby. Stěžovatelé si jsou vědomi, že doručování veřejnou vyhláškou je zákonem stanovený způsob doručování, uvádějí však, že je naprosto nereálné předpokládat, že případný účastník bude každý týden kontrolovat úřední desku za účelem zjištění, zda-li "náhodou" nedošlo k zahájení řízení či vydání rozhodnutí, které by se ho mohlo týkat. Podle názoru stěžovatelů obecné soudy nevzaly v potaz veškeré okolnosti, které způsobily nemožnost stěžovatelů účinně se bránit, proto mají postup Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu za porušující jejich právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 A 218/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Úřad městské části města Brna, Brno - sever, odbor stavební a investiční vydal dne 4. 5. 2011 Územní rozhodnutí č. 342, č. j. MCBSev/013037/11, sp. zn. STU/04/006242/11/Poki, kterým rozhodl o umístění stavby "Bytového domu v Brně na ulici Cacovická", na blíže specifikovaných parcelách (dále jen "územní rozhodnutí"). Žalobou u Krajského soudu v Brně se stěžovatelé domáhali zrušení shora citovaného územního rozhodnutí, krajský soud však rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 62 A 5/2012-100, žalobu odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé v řízení před správními orgány nevyčerpaly všechny řádné opravné prostředky (odvolání). Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že stěžovatelům v projednávané věci svědčilo procesní postavení účastníků dle §85 odst. 2 stavebního zákona; Úřad městské části města Brna, Brno - sever proto postupoval správně, když jim doručoval oznámení o zahájení územního řízení i následné rozhodnutí o umístění stavby veřejnou vyhláškou. Nejvyšší správní soud si přitom ze správního spisu ověřil, že oznámení o zahájení územního řízení i následné rozhodnutí o umístění stavby byly řádně vyvěšeny na úřední desce po zákonem předepsanou dobu a jsou tedy považována za řádně doručená, což stěžovatelé nezpochybnili. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatelé nebyli opomenutými účastníky řízení a proto na ně plně dopadala běžná odvolací lhůta dle §83 odst. 1 správního řádu, která marně uplynula.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatelů v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení stavebního zákona, správního řádu i soudního řádu správního byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelé se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatelé na podporu svého stanoviska o nemožnosti využití řádných opravných prostředků uvádějí, že "příslušný stavební úřad se pak nachází ve značné vzdálenosti od našeho bydliště, je pro nás tedy opravdu nemožné pravidelně úřední desku sledovat", nelze než dodat, že takový argument není právně relevantní. Stejně tak není pro danou věc rozhodné, zda žadatel splnil či nesplnil svou zákonnou povinnost vyvěsit informace o řízení na místě stavby. Námitky stěžovatů v tomto smyslu byly řešeny v rámci podnětu k přezkumnému řízení, o jehož výsledku byly stěžovatelé vyrozuměni sdělením Magistrátu města Brna - odboru územního a stavebního řízení ze dne 23. 11. 2011, č. j. MMB/0419419/2011, které není předmětem této ústavní stížnosti. Nelze v této souvislosti také odhlédnout od skutečnosti, že dle citovaného sdělení Magistrátu města Brna - odboru územního a stavebního řízení, které je součástí vyžádaného spisového materiálu, bylo předmětné oznámení zveřejněno též způsobem umožňujícím dálkový přístup, jak zakotvuje §25 odst. 2 správního řádu.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že je na každém účastníku řízení, aby svá práva v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva") uplatnil řádně. Stěžovatelé však ve své věci, jak již konstatovaly obecné soudy, řádné opravné prostředky skutečně nevyčerpali, a to z důvodů, které mohou být lidsky pochopitelné, z právního hlediska však stěžovatelé nebyli opomenutými účastníky řízení, neboť jim bylo zákonem stanoveným způsobem řádně doručováno.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu