ECLI:CZ:US:2013:1.US.4551.12.1
sp. zn. I. ÚS 4551/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Vachudy, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vajglem, advokátem, se sídlem nám. Míru 8, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 223/2012-700, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 58 Co 261/2011-638, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2010, č. j. 21 C 235/2000-609, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2012, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Postupu obecných soudů je vytýkáno porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení práva na vlastnictví ve smyslu
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Na straně soudu prvního stupně mělo dojít k pochybení zejména tím, že své rozhodnutí opřel o znalecký posudek znaleckého ústavu PROFI-TEN, který označil za objektivní a správný, přičemž se však nevypořádal se všemi provedenými důkazy, konkrétně s jiným znaleckým posudkem znalce Miroslava Maťáka a zápisem z místního šetření. Dále stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil již před obecnými soudy, konkrétně, že znalecký posudek vycházel z chybných výměr obestavěného prostoru, že znalecký posudek byl vypracován v rozporu se zadáním pouze v tzv. tabulkové ceně a nikoliv v ceně obvyklé, že znalecký posudek neobsahuje ocenění přípojek elektřiny, plynu a kanalizace a že znalecký posudek je neúplný, nesprávný a nepřesvědčivý, kdy jeho závěry jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Závěrem stěžovatel shrnul dosavadní průběh řízení a navrhl, aby Ústavní soud shora uvedené rozsudky obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud konstatuje, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Taková ústavní stížnost je potom podána předčasně, neboť jedním ze základních znaků tohoto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Z toho jasně vyplývá, že jestliže soudní řízení nebylo co do některých výroků doposud pravomocně skončeno, je souběžně podaná ústavní stížnost, napadající právě tyto nepravomocné výroky, předčasná.
Nepřípustný pro předčasnost je proto ústavní přezkum části výroku VI a výroků VIII, IX a XII rozsudku soudu prvního stupně, které dosud nenabyly právní moci. Dále je nepřípustný přezkum části výroku II a také části výroku III rozsudku odvolacího soudu, které byly zrušeny výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem musel Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu tuto část ústavní stížnosti odmítnout jako nepřípustnou.
Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obsahem samotné ústavní stížnosti je v zásadě pouze rozsáhlá polemika vztahující se ke znaleckému posudku vyhotovenému znaleckým ústavem, který byl rozhodující pro posouzení nároků obsažených v žalobě stěžovatele a rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, kterými Nejvyššímu soudu vytýká, že neshledal zásadní právní význam jeho dovolání. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nikterak neprokazuje porušení svých ústavně zaručených práv, nýbrž pouze polemizuje na úrovni jednoduchého práva se závěry Nejvyššího soudu, který se jeho námitkami z hlediska přípustnosti dovolání dostatečně zabýval.
Ke způsobu ohodnocení nemovitosti Nejvyšší soud uvedl následující: "Soudy nižších stupňů při určení rozsahu bezdůvodného obohacení způsobeného zhodnocením předmětného domu postupovaly v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolateli nelze přisvědčit, že by soudy nižších stupňů vycházely z ocenění investic a nikoliv z rozdílu hodnoty domu; pokud pak jde o námitku, že se provedlo v ceně úřední (tj. podle oceňovacích předpisů) dovolací soud uvádí, že takové ocenění bylo provedeno v souladu s §1 zákona č. 151/1997 Sb., neboť se na takovém ohodnocení strany dohodly." Pokud stěžovatel tento postup zpochybňuje tím, že měl na mysli jiný postup než ten, k němuž dal souhlas, je mu třeba připomenout, že teorie i judikatura se shodují na tom, že jednostranné procesní úkony se posuzují nikoliv podle teorie vůle, jako je tomu u hmotněprávních úkonů, ale na základě teorie projevu. V případě neshody vůle a projevu vůle se u procesního úkonu dává přednost projevu (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001).
K otázce vlastnictví technické infrastruktury Nejvyšší soud uvedl, že je samostatnou věcí v právním smyslu ve shodě s §120 občanského zákoníku. Nejvyšší soud potom správně uvedl, že pokud se považují vodovodní, kanalizační, plynovodní a elektrické přípojky za samostatnou věc v právním smyslu, nemůže jejich stavbou vzniknout bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti. Důvodem je to, že například ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není vyvlastňovacím ustanovením, nýbrž prostřednictvím vyvratitelné domněnky usnadňuje důkazní situaci.
Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal i s ostatními námitkami stěžovatele, tedy s otázkou pochybení při zpracování znaleckého posudku, přičemž ani zde neshledal, že by se jednalo o otázku zásadního právního významu. K tomu uvedl následující: "Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda v odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. (...) Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání, (...) resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy." Nejvyšší soud potom uzavírá, že námitky se nedotýkaly rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry znalce, stěžovatel naopak zpochybňoval skutkovou správnost.
Nejvyšší soud dále správně zhodnotil, že zásadní právní význam nemůže založit ani namítaná skutečnost, že soudy nižších stupňů vycházely ze znaleckého posudku znaleckého ústavu a nikoliv z jiných dostupných znaleckých posudků. Nejvyšší soud mj. odkázal na závěry obsažené v jeho dřívějším rozsudku ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, v němž uvedl, že "nalézacím soudům nebrání, aby učinily zjištění týkající se určité, pro posouzení věci významné, skutečnosti pouze z toho důkazu, který shledávají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádají-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založily právě na tomto důkazu."
Závěrem Ústavní soud dodává, že argumentace jednoduchým neboli podústavním právem sama o sobě v řízení o ústavní stížnosti nepostačuje, protože ne každá protiprávnost automaticky způsobuje i protiústavnost, nýbrž se vyžaduje adekvátní intenzita protiprávního zásahu, který tak naruší některé z ústavně zaručených práv. Tím však není vyloučeno, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nebo již dříve v dovolání budou v pokračujícím řízení před obecnými soudy shledány jako důvodné.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jelikož však Ústavní soud takové pochybení neshledal, nezbylo mu než odmítnout zbylou část ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu