ECLI:CZ:US:2013:1.US.4607.12.1
sp. zn. I. ÚS 4607/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Skoupila, t. č. vazební věznice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 5. 10. 2012, č. j. ZT 93/2012-100, a proti usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 30. 8. 2012 pod ČTS: KRPK-37550-39/TČ-2012-190981, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) zakotvená zejm. v čl. 1, v čl. 2, v čl. 9, v čl. 90 Ústavy, v čl. 1, v čl. 2, v čl. 3, v čl. 4, v čl. 8, v čl. 36, v čl. 37, v čl. 38, v čl. 39, v čl. 40 Listiny základních právní svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1, v čl. 2, v čl. 7, v čl. 11 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 2, v čl. 9, v čl. 14, v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 1, v čl. 5, v čl. 6, v čl. 13, v čl. 14, v čl. 17, v čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů.
Stěžovatel konkrétně namítá, že bylo-li orgánem činným v trestním řízení rozhodnuto tak, že se podle §20 odst. 1 trestního řádu spojuje ke společnému řízení trestní věc stěžovatele č. j. KRPK-37550/TČ-2012-190981 a trestní věc stěžovatele a obviněné Heleny Filkoházyové č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981 s tím, že je nadále vedena pod č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981, pak v důsledku tohoto postupu policejního orgánu v řízení před vydáním napadeného usnesení došlo k porušení ustanovení trestního řádu a k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 Listiny, v čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť na podkladě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byl stěžovatel vzat do vazby. Ke spojení věcí prý došlo jen proto, aby mohlo být prodlouženo trestní stíhání stěžovatele.
Stěžovatel dále uvedl, že rovněž napadené usnesení státní zástupkyně a jeho odůvodnění je protizákonné a protiústavní. Pokud by totiž státní zástupkyně postupovala v souladu s trestním řádem, jeho zásadami a svými povinnostmi, musela by zjistit, že usnesení o spojení věcí vykazuje takové vady, které svědčily o tom, že spojení věci bylo vydáno v rozporu se zákonem; policejní orgán totiž nerespektoval základní zásady trestního řízení. Státní zástupkyně měla mimo jiné posuzovat správnost všech výroků napadeného usnesení v řízení předcházejícím vydání tohoto usnesení policejního orgánu. Rovněž právní závěry státní zástupkyně nebyly v souladu se skutkovými zjištěními policejního orgánu.
II.
Z přílohové dokumentace připojené k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením z 30. 8. 2012 rozhodla Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, oddělení hospodářské kriminality, že se ke společnému řízení spojuje trestní věc č. j. KRPK-37550/TČ-2012-190981 stěžovatele a trestní věc č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981 stěžovatele a obviněné Heleny Filkoházyové. Věc bude nadále vedena pod č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981.
Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že policejní orgán zahájil pod č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981 trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu vydírání, pokračujícího přečinu zpronevěry a přečinu neoprávněného podnikání v období od února 2011 do října 2011. Toho se měl dopustit tím, že převzal od poškozených plnou moc k jejich zastupování ve všech úkonech při jednání před soudy a úřady, při sepsání a podání platebních rozkazů, návrhu na oddlužení podle insolvenčního zákona, jakož i v dalších věcech a za tuto činnost požadoval uhrazení různých částek. Stíhaného jednání se přitom dopustil jednak sám, jednak za pomoci své družky Heleny Filkoházyové, která je pod stejným číslem jednacím stíhána pro přečin neoprávněného podnikání spáchaného formou účastenství.
Dále pak bylo policejním orgánem zahájeno pod č. j. KRPK-37550/TČ-2012-190981 trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zločinu křivého obvinění, kterého se měl dopustit tím, že na Ministerstvu vnitra, inspekce PČR - pracoviště Karlovy Vary [a to po řádném zákonném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání vysvětlení] tvrdil, že byl fyzicky napaden policistou. Na základě této výpovědi bylo prováděno policejním orgánem šetření a nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ke stěžovatelem tvrzenému jednání došlo.
Policejní orgán konečně uvedl, že poněvadž jsou shora uvedená trestní stíhání vedena na témže útvaru, proti témuž obviněnému a v obou věcech je nutné provést šetření duševního stavu stěžovatele podle §116 trestního řádu, rozhodl (policejní orgán) z hlediska hospodárnosti řízení o sloučení obou věcí ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981.
Ke stížnosti stěžovatele podle §141 trestního řádu a následující rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Sokolově usnesením z 5. 10. 2012, č. j. ZT 93/2012-100, tak, že "[p]odle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného Jana Skoupila podaná dne 10. 9. 2012 prostřednictvím obhájce obviněného proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Oddělení hospodářské kriminality Územního odboru Sokolov ze dne 30. 8. 2012, č. j . KRPK-37550/TČ-2012-190981, jímž byla podle §23 odst. 3 trestního řádu s odkazem na §20 odst. 1 trestního řádu spojena ke společnému řízení trestní věc obviněného Jana Skoupila vedená pod č. j. KRPK-37550/TČ-2012-190981 a trestní věc obviněného Jana Skoupila vedená pod č. j. KRPK-7784/TČ-2011-190981, zamítá, neboť není důvodná."
Podle státní zástupkyně napadené usnesení policejního orgánu, pokud jde o výrok, odůvodnění a poučení, netrpí žádnými formálními vadami, pro které by bylo nutno ho rušit. Policejní orgán ve svém usnesení uvedl - podle státní zástupkyně -důvody, pro které došlo ke spojení trestních věcí stěžovatele ke společnému řízení; poukazuje především na nutnost znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatele. Smyslem ust. §20 trestního řádu přitom je, aby trestní řízení bylo provedeno ekonomicky a účelně, zejména pak, aby soud mohl pachateli trestné činnosti, bude-li mu prokázána, uložit úhrnný či souhrnný trest. V daném případě je u obou trestních věcí subjektivní souvislost v osobě obviněné z trestné činnosti (stěžovatele), přičemž neexistuje žádný důležitý důvod, který by vylučoval konání společného řízení. Naopak, s ohledem na již zmíněnou zásadu hospodárnosti trestního řízení se spojení věcí ke společnému řízení jeví za současného stavu jako vhodné, a to především vzhledem k nutnosti zkoumání duševního stavu stěžovatele znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v obou trestních věcech.
III.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti.
Ústavní soud toliko dodává, že byť stěžovatel v obecné rovině deklaruje porušení velkého počtu ať už ustanovení právních předpisů jednoduchého práva nebo porušení základních práv (svobod) zakotvených v předpisech ústavního pořádku nebo v mezinárodních lidskoprávních dokumentech, ve skutečnosti žádné protiústavní porušení v ústavní stížnosti v podstatě nepojmenovává. Z ústavní stížnosti tak zejména neplyne, jakým má mít např. vliv spojení trestních věcí stěžovatele na naplnění či nenaplnění vazebních důvodů ve smyslu §67 trestního řádu. Spojení věcí ke společnému řízení je přitom čistě procesní záležitostí, která na případné trestné činnosti a dalších okolnostech případu ničeho nemění.
Stěžovateli se tedy zásah do jeho ústavně chráněných práv či svobod, garantovaných zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou ochraně lidských práv a základních svobod, prokázat nepodařilo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu