ECLI:CZ:US:2013:1.US.4620.12.1
sp. zn. I. ÚS 4620/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky SAMOHÝL, a. s., se sídlem Lomnice nad Popelkou, Smetanova 1058, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 23 Cdo 2426/2011-58, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 23 Cdo 2426/2011-58 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto ústavně zaručeného práva mělo dojít tím, že se obecné soudy nevypořádaly s argumentací účastníka řízení, kterou uplatnil na podporu uplatňovaného nároku. Stěžovatel konkrétně uvedl, že se před obecnými soudy domáhal ochrany proti nekalé soutěži ze strany Českomoravské společnosti chovatelů, a. s. (dále jen "žalovaná"). Žalovaná se nekalých praktik měla dopustit tím, že na svých internetových stránkách nabízí svým potencionálním zákazníkům uzavření trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí, a následně takové smlouvy také uzavírá. Stěžovatelka přitom opakovaně před obecnými soudy namítala, že zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o léčivech"), vznik takového právního vztahu neumožňuje. Obecné soudy se však její argumentací řádně nezabývaly a právní hodnocení neprovedly. Důsledkem toho dle stěžovatelky jsou hluboce nepřesvědčivá rozhodnutí obecných soudů, nejsoucí v souladu s ústavními požadavky. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla rozhodnutí obecných soudů zrušit a věc jim vrátit k novému projednání.
II.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Ústavní soud vyšel z ústavní stížnosti a z jejich příloh a následně shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i za předpokladu, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podstavních předpisech měl jiný názor.
Jádrem ústavní stížnosti stěžovatelky je výtka, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, kterou uplatnila na podporu svého uplatňovaného nároku. Za touto výtkou se ovšem neskrývá nic jiného než polemika s výkladem jednoduchého práva, k čemuž však Ústavní soud není zásadně povolán.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního či tzv. jednoduchého práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy) [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2681/11]. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal.
Všechny tři obecné soudy interpretovaly na rozdíl od stěžovatelky zákon o léčivech tak, že v zásadě umožňuje uzavírání formulářových trojstranných smluv o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků mezi žalovanou jakožto distributorem na straně jedné, chovatelem na straně druhé a veterinárním lékařem na straně třetí. Takový výklad je dle Ústavního soudu možný, stejně jako výklady jiné (například výklad aplikovaný stěžovatelkou), a proto záleží čistě na obecných soudech, který výklad podústavního práva posoudí jako nejlepší. Ústavní soud přitom z pohledu ústavněprávního neshledal, že by učiněný výklad byl svévolný, přepjatě formalistický či by trpěl jinou výše naznačenou vadou.
Ústavní soud dále uvádí, že obecné soudy jsou v abstraktní rovině oprávněny si za účelem zjištění výkladu určitého ustanovení právního předpisu - s ohledem na odbornou či praktickou rovinu problému - vyžádat stanovisko Ministerstva zemědělství, Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv či jiného správního orgánu; následně se obecné soudy se určitými výkladovými stanovisky mohou či nemusí ztotožnit. Naopak se však obecné soudy nesmějí dotazovat správního orgánu na řešení konkrétního soudem projednávaného případu (například posouzení platnosti smlouvy správním orgánem), neboť by tím soudy přenášely rozhodovací pravomoc na subjekty, které k tomu v zásadě nejsou povolány [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06 (N 201/47 SbNU 597)]. Ústavní soud však pochybení v této souvislosti neshledal a ani sám stěžovatel žádnou konkrétní námitku nevznesl.
Ústavní soud nad uvedené dodává, že předmětem soudního řízení byla ochrana proti nekalé soutěži a stěžovatelkou uplatněný zadržovací nárok. Aby však takovému nároku mohla být poskytnuta právní ochrana, je zcela nezbytné, aby byly naplněny tři základní znaky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obchodního zákoníku. Jak je přitom patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, soud I. stupně shledal, že zveřejnění formuláře návrhu na uzavření Smlouvy o zajištění distribuce veterinárních léčivých přípravků na internetových stránkách žalované není v rozporu s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud k tomu navíc dodal, že jednání žalované s přihlédnutím ke všem okolnostem případu není způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli a žalovaná proto svým jednáním nezasáhla do práv žalobkyně. Nejvyšší soud následně oba závěry obecných soudů shledal jako věcně správné a v souladu se zákonem a také Ústavní soud nemá těmto závěrům z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu