ECLI:CZ:US:2013:1.US.4643.12.1
sp. zn. I. ÚS 4643/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Mgr. Jan Kubica, zastoupeného JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, Nad Porubkou 2355, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 As 62/2009-56, a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 6. 10. 2008, č. j. MHMP/614189/2008/Kar., spojené s návrhem na zrušení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Magistrátu hlavního města Prahy jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu bylo dne 29. 6. 2012 doručeno Sdělení Magistrátu města Ostravy, Odboru dopravně správních činností, č. j. SMO/178551/12/DSČ/Bes-BS, ze dne 15. 6. 2012, jímž byl informován o tom, že uvedený úřad postoupil orgánům činným v trestním řízení informace o podezření z naplnění skutkové podstaty přečinu maření úředního rozhodnutí dle ust. §377 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění, když mělo být zjištěno, že po pravomocném uložení zákazu řízení motorových vozidel stěžovatel dne 25. 2. 2010 řídil motorové vozidlo. Stěžovatel namítá, že mu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 As 62/2009 - 56 bylo doručeno až dne 5. 12. 2012, proto jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu maření úředního rozhodnutí, neboť ke dni 25. 2. 2010, kdy se měl takového jednání dopustit, dosud trval odklad výkonu rozhodnutí povolený usnesením Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 25. 2. 2009, č. j. MHMP 201826/2009/Kar.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Ca 4/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 20. 1. 2009, č. j. 952/2008-160-SPR/5, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 10. 2008, č. j. MHMP/614189/2008/Kar., kterým byl stěžovatel shledán vinen spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutí Ministerstva dopravy podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 2 Ca 4/2009 - 17, bylo řízení o této žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Rozhodnutí o zastavení řízení napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Magistrátu hlavního města Prahy nedošlo.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel sice napadl rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 10. 2008, č. j. MHMP/614189/2008/Kar., odvoláním, v řízení o správní žalobě podané proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu však nezaplatil soudní poplatek, proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2009, č. j. 2 Ca 4/2009 - 17, řízení zastavil.
Je tedy pochybením stěžovatele, že v důsledku jeho výše uvedeného nesprávného procesního postupu nemohly být námitky směřující proti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů Městským soudem v Praze věcně projednány a jako takové jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší správní soud stěžovateli vyložil, že v daném případě byl ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti den doručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze, tj. čtvrtek 11. 6. 2009. Konec dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti dle odst. 2 téhož ustanovení pak připadl na čtvrtek 25. 6. 2009. Kasační stížnost však byla podána na podatelně Městského soudu v Praze až dne 27. 7. 2009, proto ji Nejvyšší správní soud odmítl jako opožděně podanou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice Ústavnosti čeho vytknout, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že dle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je tak ovšem povinen činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel nepostupoval při uplatnění svých práv zákonem stanoveným způsobem, a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost odmítnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně žádné námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soud v tomto směru nevznesl.
Stěžovatelem nastolenou námitkou týkající se skutečnosti, zda se dopustil přečinu maření úředního rozhodnutí nerespektováním zákazu řízení motorových vozidel či nikoliv, se Ústavní soud nezabýval, neboť Sdělení Magistrátu města Ostravy, Odboru dopravně správních činností ze dne 15. 6. 2012, č. j. SMO/178551/12/DSČ/Bes-BSos, ani žádná na něj navazující rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena. Stěžovateli však nic nebrání, aby postupoval v případném trestním řízení cestou řádných opravných prostředků, po skončení takového řízení bude nepochybně oprávněn, uzná-li to za vhodné, domáhat se svých ústavně zaručených práv cestou ústavní stížnosti.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že v dané věci skutečně došlo k pochybení obecných soudů při doručování ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jak uvádí stěžovatel. Z příslušné doručenky totiž není zřejmé, zda tehdejšímu zástupci stěžovatele bylo doručováno rozhodnutí na č. l. 56, či jiné usnesení Nejvyššího správního soudu pod č. l. 59. Z úředního záznamu na č. l. 77 spisu se podává, že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 As 62/2009-56, bylo stěžovateli doručováno pod č. rekomanda 33181, avšak podle doručenky nesprávně označené jako usnesení NSS č. j. 9 As 63/2009-59. Ústavní soud proto nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti jako podané po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a vycházel z tvrzení stěžovatele, který v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že mu bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu doručeno dne 5. 12. 2012. Současně je však nutno konstatovat, že průtahy spojené s doručováním napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, za které se stěžovateli místopředseda Městského soudu v Praze stěžovateli omluvil, nezpůsobily zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani do jeho osobnostních práv, jak v ústavní stížnosti namítá. Jak již bylo výše uvedeno, otázka sporného data doručení ústavní stížností napadeného rozhodnutí by mohla mít svou důležitost v řízení týkajícím se maření výkonu úředního rozhodnutí, které však není předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatelův s nesouhlas s délkou doby, která uplynula od vydání napadeného usnesení do jeho doručení, pak nemůže být důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené, po zjištění, že k zásahu do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, nedošlo, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno. V části směřující proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 10. 2008, č. j. MHMP/614189/2008/Kar. byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, ve zbytku pak pro její zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu