ECLI:CZ:US:2013:1.US.4655.12.1
sp. zn. I. ÚS 4655/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Habrdy, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova č. 5, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2012. č. j. 23 Cdo 2022/2011-95, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.12.2010, č. j. 1 Cmo 195/2010-69, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.06.2010, č. j. 11 Cm 103/2009-30, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl v jeho věci rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel ve svém odporu ze dne 15.10.2009 vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, když uvedl, že "uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, firma Parea si nárokuje nepodložené zisky. Je třeba věci uvést na pravou míru", a tím svoji povinnost vyjádřit se k výzvě Krajského soudu v Brně ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. splnil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně 11 Cm 103/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2010, č. j. 11 Cm 103/2009-30, bylo uloženo stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 1 386 350 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 15.12.2010, č. j. 1 Cmo 195/2010-69, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu prodal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci ani Nejvyššího soudu nedošlo.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír.
V nyní projednávané věci vydal Krajský soud v Brně usnesení ze dne 25. 9. 2009, č. j. 11 Cm 130/2009-24, kterým byl stěžovatel vyzván, aby v případě, že nárok neuznává, řádně a úplně vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. V citované výzvě bylo mimo jiné výslovně uvedeno, že se jedná o konkrétní vyjádření ke skutkovým tvrzením žaloby, která žalovaný považuje za sporná, a to s uvedením důkazních návrhů. Stěžovatel byl současně poučen o následcích neuposlechnutí výzvy. Stěžovatel ve svém odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 15. 10. 2009 soudu sdělil, že "uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, firma Parea si nárokuje nepodložené zisky. Je třeba věci uvést na pravou míru."
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Soudy obou stupňů v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedly, že se stěžovatel ve věci v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, proto uplynutím této lhůty nastala zákonná právní fikce uznání uplatněného nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. Dovolací soud pak v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 3 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, podle jehož závěru žalovaný nezabrání fikci uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. podáním, které obsahuje pouze údaj o tom, že s žalobou nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou. Tím žalovaný nesplní výzvu k vylíčení rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a tato skutečnost má za následek fikci uznání závazku.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Obecné soudy se taktéž řádně vypořádaly s námitkou stěžovatele, že předmětná výzva byla vydána asistentem soudce Krajského soudu v Brně, nikoli předsedou senátu.
Pokud jde o to, zda vyjádření stěžovatele naplňovalo podmínky dané ustanovením §114b odst. 1 o. s. ř., zde odkazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že "vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch."
Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, není pochyb o tom, že vyjádření v tomto smyslu stěžovatel k výzvě soudu v zákonné lhůtě nepředložil.
Ústavní soud se zabýval otázkou fikce uznání žalovaného nároku ve své judikatuře už vícekrát. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06 dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. V konkrétních poměrech pak není důvod tento závěr nepřipínat též k situaci, kdy ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným, a jestliže na tomto základě rozhodne soud ve věci (v neprospěch žalovaného) rozsudkem pro uznání ... Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz "přepjatého formalismu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu ... Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda je též uznává "ve skutečnosti"; jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. "vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu".
Výše uvedené závěry dopadají i na danou věc, při jejímž přezkumu Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů odchýlit. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V nyní projednávané věci stěžovatel, který nebyl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zastoupen advokátem, k ochraně svých práv řádně nepřistoupil, když rozhodné skutečnosti vylíčil až v odvolání, nikoli v k výzvě soudu ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Na této skutečnosti nemůže nic změnit to, že se stěžovatel za "svou laickou chybu při podání odporu proti žalobě" v podání k Vrchnímu soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010 omluvil.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu