ECLI:CZ:US:2013:1.US.47.13.1
sp. zn. I. ÚS 47/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchanka, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově, U Stromovky 11, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 30. října 2012 č. j. 109 EC 805/2011-84, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k dotčení jeho základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově vyhověl žalobě, kterou se Česká kancelář pojistitelů domáhala proti žalovanému (stěžovateli) zaplacení částky 3 622 Kč s příslušenstvím; žalobci byla proti žalovanému přiznána též náhrada nákladů řízení. Soud dovodil, že žalobci svědčí nárok podle ustanovení §1, §7, §15 a zejména §24c odst. 1, 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Žalovaný totiž neměl v období od 1. 3. 2009 do 14. 4. 2009 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a žalovaná částka představovala dlužný zákonný příspěvek (namísto pojistného) za toto období, který byl žalovaný povinen zaplatit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud vycházel pouze z jeho zápisu jako vlastníka v registru vozidel a na základě tohoto zjištění omezil veškeré další dokazování. Neakcentoval tak zejména skutečnost, že vozidlo bylo v uváděném období odstaveno na soukromém pozemku žalovaného, kde se je tento snažil zprovoznit. K naplnění skutkové podstaty §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nestačí, že je vozidlo (podle slov zákona) provozováno, ale musí se tak dít v rozporu se zákonem. To se však nestalo. Právo na spravedlivý proces porušil obecný soud nejen svým právním závěrem, ale i odmítnutím provádět dokazování k žalovaným tvrzeným skutečnostem o umístění vozidla, jeho stavu a faktickému neprovozování. Stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil stížností napadený rozsudek obecné instance a současně konstatoval porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 81, 83, 90 a dalších Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jenž není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Jeho role spočívá, a to při dodržení zásady minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů, v posouzení souladu postupu řízení a následných rozhodnutí těchto soudů s kritérii garantovanými ústavním pořádkem, zejména s vůdčími principy ovládajícími řízení před orgány veřejné moci. Obsah ústavní stížnosti tedy nemůže být takřka pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu, a to tím spíše, je-li jeho rozsudek (v tomto případě rozsudek prvostupňového soudu, řízení bylo jednoinstanční) v souladu se zákonem.
Ústavní soud totiž v posuzované věci neshledává důvod, proč by se měl odchýlit od své konstantně se utvářející interpretační praxe v relaci k těm ustanovením zákona č. 168/1999 Sb., která jsou výše zmíněna. Jde konkrétně o usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12 a usnesení ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3411/12. V obou se odmítá ústavní stížnost podaná stěžovatelem v obdobném postavení a za obdobných skutkových okolností jako nyní. V prvním se výslovně zdůrazňuje, že nešlo o ex lege "neprovozování" vozidla, bylo-li odstaveno; stěžovatel by musel po rozhodnou dobu nechat formálně vyřadit vozidlo z evidence. Ve druhém se též explicitně uvádí, že důkazy o jen příležitostném provozu vozidla (a maiori ad minus, pozn.) nemohou zprostit stěžovatele povinnosti k úhradě zákonného příspěvku podle §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Nárok žalobce v řízení před obecným soudem byl tedy uplatněn po právu, což platí i pro nyní posuzovanou věc; ta navíc, jak patrno, zůstává z hlediska právní kvalifikace v rovině jednoduchého práva a nedosahuje aplikační, resp. interpretační úrovně práva ústavního.
Na základě těchto závěrů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu