ECLI:CZ:US:2013:1.US.4710.12.2
sp. zn. I. ÚS 4710/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci stěžovatelky Hyposervis, a. s., se sídlem Praha 1, Králodvorská 1086/14, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 2734/2011-325, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 č. j. 14 Cmo 90/2010-260 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č. j. F 142801/2009 B 9717-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný dne 1. 7. 2013, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení všech výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 a právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Praze byl vymazán z obchodního rejstříku předseda dozorčí rady stěžovatelky Pavel Bultas (na jeho návrh), v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník, když jako den zániku funkce a členství v dozorčí radě společnosti uvedl soud datum 28. 8. 2009. Usnesení soudu I. stupně neobsahovalo podle §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména uvedla, že návrh, na jehož základě bylo vydáno předmětné usnesení, jí není vůbec znám, že odstoupení navrhovatele z dozorčí rady neproběhlo relevantním způsobem, ani v souladu se stanovami společnosti a příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a že v době od 1. 7. 2008 do 30. 11. 2009 žádné zasedání dozorčí rady společnosti neproběhlo.
Dne 21. 3. 2011 nahlédl předseda představenstva stěžovatelky do procesního spisu u Vrchního soudu v Praze a dne 28. 3. 2011 právní zástupce stěžovatelky zaslal odvolacímu soudu doplnění odvolání. Dne 1. 4. 2011 bylo stěžovatelce doručeno potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze, datované ke dni 23. 3. 2011, které podle jejího tvrzení nezohledňovalo doplnění odvolání a v něm uvedené argumenty. Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že Pavel Bultas byl členem dozorčí rady zvolen valnou hromadou, konanou dne 20. 3. 2006. Navrhovatel doručil své odstoupení z funkce dozorčí radě dne 3. 3. 2009 a dne 28. 8. 2009 se konala nejbližší valná hromada společnosti Hyposervis, a. s. Tímto dnem mu tedy v souladu s ustanovením §66 odst. 1 obchodního zákoníku skončil výkon funkce člena dozorčí rady. Odvolací soud zastával názor, že projev vůle, jímž navrhovatel odstoupil z funkce předsedy dozorčí rady, se týká (též) samotného členství v dozorčí radě, tj. nikoliv jen funkce předsedy tohoto orgánu, a tedy má za následek rovněž zánik členství v dozorčí radě.
S takovou interpretací však stěžovatelka nesouhlasí. Podle ní měla být věc posouzena tak, že odstoupení z funkce předsedy dozorčí rady nemá za následek též odstoupení (z funkce) člena dozorčí rady; v daném případě tedy, že navrhovatel (Pavel Bultas) po nabytí účinnosti odstoupení zůstal ("toliko") členem dozorčí rady společnosti Hyposervis, a. s. Proti usnesení odvolacího soudu proto podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani podle jiných ustanovení o. s. ř. Nejvyšší soud taktéž stěžovatelce vytknul, že námitky ohledně výkladu právního úkonu nebylo možno zohlednit, neboť byly uplatněny až v dovolacím řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že kromě porušení práva na spravedlivý proces, jež má spočívat v postupu soudu, kterým znemožnil stěžovatelce v průběhu řízení se k věci kvalifikovaně vyjádřit, a jeho interpretace úkonu navrhovatele je extrémně nesouladná s provedenými důkazy, mohlo být zasaženo i do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Podle jejího tvrzení navrhovatel svým jednáním sledoval především obejití zákazu konkurence.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisu, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu I. stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila. Odvolací soud se jejími námitkami, které měl v době rozhodování k dispozici v jí podaném odvolání, věcně zabýval (dovolacímu soudu to stěžovatelka znemožnila tím, že neformulovala v dovolání otázku zásadního právního významu, což pro věcný přezkum bylo nutnou podmínkou). Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného. Námitka, týkající se nezohlednění rozšířené argumentace stěžovatelky v doplněném odvolání ze dne 28. 3. 2011, v dané věci nemůže obstát, neboť v době rozhodování odvolacího soudu nebylo toto doplněné odvolání soudu k dispozici (soudu bylo doručeno až po vydání napadeného usnesení).
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů, vedená v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a to navíc za situace, kdy sama svým předchozím nesprávným procesním postupem přezkoumání usnesení soudu I. stupně u odvolacího ani dovolacího soudu v požadovaném rozsahu nedosáhla. V projednávané věci není ani bez významu, že návrh na výmaz z obchodního rejstříku podal vedlejší účastník, který, jak uvedl ve svých vyjádřeních k odvolání i dovolání, svým úkonem jednoznačně zamýšlel odstoupit jak z funkce předsedy dozorčí rady, tak z dozorčí rady jako takové.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů mohlo být zasaženo i do jejího práva dle čl. 11 Listiny, k tomu je nutno uvést, že v projednávané věci se o žádná majetková práva stěžovatelky nejednalo, a proto k žádnému zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ani dojít nemohlo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu