ECLI:CZ:US:2013:1.US.4758.12.1
sp. zn. I. ÚS 4758/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Klímy, zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 4/220, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 10 Ca 314/2009-35, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 8 Ans 13/2011-69, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Dle námitek předestřených v ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud pochybil, pokud se nezabýval námitkou stěžovatele, že Městský soud v Praze na podkladě totožných skutkových okolností v jednom řízení správní žalobu dle §65 s. ř. s. odmítnul a odkázal stěžovatele na podání žaloby proti nečinnosti dle §79 s. ř. s., ve druhém, paralelním řízení ovšem žalobu proti nečinnosti zamítnul a označil dotčené rozhodnutí správního orgánu za rozhodnutí materiální, čímž stěžovatele de facto odkázal na podání žaloby správní. Pokud Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že takovému názoru Městského soudu v Praze nepředcházelo žádné právní posouzení z pohledu řízení na ochranu proti nečinnosti a poučení ani nevylučuje, že jiný senát shledá žalobu na ochranu proti nečinnosti v dané věci přípustnou, ale nedůvodnou, tomuto názoru nemůže stěžovatel přisvědčit, neboť Městský soud v Praze jak v řízení o správní žalobě, tak v řízení o žalobě proti nečinnosti rozhodoval o zcela totožných rozhodnutích správních orgánů a v každém z řízení tato rozhodnutí právně posoudil. Na zde popsaný názorový rozpor Městského soudu v Praze, jakož i na skutečnost, že se jím Nejvyšší správní soud odmítl zabývat, upozornil stěžovatel též Ústavní soud ČR, ani ten se však o touto otázkou v odůvodnění svého (stěžovatelem blíže nekonkretizovaného) usnesení dle názoru stěžovatele řádně nezabýval.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 314/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2009, čj. Výst. 000816/2009-St-1/660, Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 1 (dále jen "stavební úřad") povolil změnu stavby domu čp. X (hotelu) před dokončením. Stěžovatel proti rozhodnutí stavebního úřadu podal dne 6. 5. 2009 odvolání jako opomenutý účastník a současně požádal o vydání předběžného opatření podle §61 odst. 1 spr. ř. Stavební úřad měl na základě předběžného opatření stavebníkovi zakázat stavební činnost v okruhu sedmi metrů od bytu žalobce. Protože stavební úřad na žádost o vydání předběžného opatření nereagoval, podal stěžovatel dne 25. 5. 2009 výzvu Magistrátu hlavního města Prahy, k realizaci opatření proti nečinnosti podle §80 spr. ř. spolu s návrhem na převzetí věci a vydání rozhodnutí o předběžném opatření Magistrátem hlavního města Prahy namísto stavebního úřadu. Magistrát hlavního města Prahy dne 14. 7. 2009 usnesením čj. S-MHMP 452781/2009/OST/Dl rozhodl, že výzvě k realizaci opatření proti nečinnosti stavebního úřadu nevyhovuje. Zdůvodnil, že na vydání předběžného opatření není právní nárok a že řízení ve věci změny stavby před dokončením bylo již pravomocně ukončeno. Stěžovatel poté podal žalobu k městskému soudu, jíž se domáhal, aby soud rozhodl, že Magistrát hlavního města Prahy je povinen ve lhůtě sedmi dnů od doručení rozsudku učinit opatření proti nečinnosti stavebního úřadu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 10 Ca 314/2009-35, žalobu zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že ve věci stěžovatele nebylo dosud ať již kladně či záporně rozhodnuto správním orgánem o jeho žádosti o vydání předběžného opatření. Takové rozhodnutí musí dle stěžovatele splňovat náležitosti rozhodnutí dle §68 s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že pokud v nyní projednávané věci Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2010, č. j. 10 Ca 314/2009-35, dospěl k závěru, že se stěžovatel nemůže domáhat vydání předběžného opatření prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti, je takový jeho závěr v rozporu poučením vydaným stěžovateli v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 301/2009.
S takovým závěrem stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje. Zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Ca 301/2009 (ve věci žaloby podané dle §65 s. ř. s.) Městský soud v Praze návrh stěžovatele na zrušení usnesení Magistrátu hlavního města Prahy dne 14. 7. 2009 č. j. S-MHMP 452781/2009/OST/Dl odmítl, neboť napadeným procesním rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele, v nyní projednávané věci (ve věci žaloby proti nečinnosti podané dle §79 s. ř. s., kterou se lze domáhat vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení) Městský soud v Praze žalobu věcně projednal a zamítl ji s odůvodněním, že předběžné opatření lze vydat jen v rámci zahájeného řízení ve věci samé, předchází rozhodnutí konečnému a jeho účinky končí nejpozději s vykonatelností rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření tudíž není rozhodnutím ve věci samé a rovněž není ani osvědčením. Navíc je nutno připomenout, že Městský soud v Praze ve svém napadeném rozsudku považuje za takové rozhodnutí usnesení Magistrátu hlavního města Prahy dne 14. 7. 2009 č. j. S-MHMP 452781/2009/OST/Dl, stejně tak jako sdělení stavebního úřadu ze dne 1. 6. 2009, č. j. Výst. 061296/2009-M-1/660.
Taktéž Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli vyložil, že se domáhá vydání rozhodnutí po správním orgánu, který již ve věci jedno rozhodnutí vydal. Žaloba na ochranu proti nečinnosti proto nemohla být důvodná, neboť správní orgán nebyl nečinný. Na tom, že v dané věci již správní orgán řádně rozhodl, nemění nic ani to, že je usnesení vydané podle §80 odst. 6 spr. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu podle §65 s. ř. s.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení správního řádu i soudního řádu správního byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ostatně stejný právní názor již předestřel stěžovateli Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 363/11a v usnesení ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2438/11.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítá, že Nejvyšší správní soud postupoval svévolně, když se rozhodl vycházet toliko z žaloby stěžovatele v podobě před změnou jejího petitu. Napadený rozsudek proto nelze považovat za skutečné přezkoumání řízení vedeného před Městským soudem v Praze, nýbrž se jedná o rozhodnutí posuzující "situaci dokreslenou a uměle vytvořenou".
Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že se stěžovatel žalobou ze dne 21. 9. 2009 domáhal, aby byla Hlavnímu městu Praze - Magistrátu hlavního města Prahy uložena povinnost učinit ve lhůtě sedmi dnů od doručení rozsudku opatření proti nečinnosti Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1. Podle protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010 upřesnil před zahájením ústního jednání zástupce stěžovatele žalobní petit tak, že se domáhá, aby soud rozhodl a uložil Magistrátu hlavního města Prahy či Úřadu městské části Praha 1, aby vydal rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Z obsahu napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že se zabýval otázkou vydání předběžného opatření, tak, jak navrhoval stěžovatel ve změně petitu, byť soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soud nepřihlédl k tomu, že stěžovatel označil za žalovaného také Úřad městské části Praha 1. Nejvyšší správní soud pak v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že pokud při jednání městského soudu zástupce stěžovatele upřesnil, že se domáhá, aby soud rozhodl a uložil Magistrátu hlavního města Prahy či stavebnímu úřadu, aby vydal rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, nelze toto považovat za upřesnění petitu, neboť by došlo nejen ke změně pasivně legitimovaného subjektu, ale i samotného rozhodnutí, jehož vydání požaduje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se také podává, že stěžovatel, byť zastoupený advokátem, nesprávně formuloval žalobní petit, neboť ve skutečnosti stěžovatel požadoval, aby bylo rozhodnuto ve věci předběžného opatření, nikoli ochrany proti nečinnosti. Městský soud v Praze by však nemohl dle názoru Nejvyššího správního soudu vyhovět stěžovateli ani v případě správné formulace žalobního petitu, neboť §79 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že se žalobou na ochranu proti nečinnosti lze domáhat pouze vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, nikoli předběžného opatření.
Lze tedy konstatovat, že nejen Městský soud v Praze, ale také Nejvyšší správní soud i přes nesprávnou formulaci žalobního petitu stěžovateli vysvětlil, proč není možné domáhat se v řízení vedeném podle §79 a násl. s. ř. s. vydání předběžného opatření správním orgánem. V podrobnostech pro stručnost odkazuje Ústavní soud na str. 4 až 6 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zdůraznil, že účastníkům řízení zaručuje dostatečnou soudní ochranu soudní přezkum konečného rozhodnutí ve věci samé podle §65 s. ř. s.
Jak přitom z vyžádaného soudního spisu a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 19. 4. 2007, č. j. Výst. 121090/20006-Hs-1/660 - stavební povolení, ani o odvolání proti rozhodnutí téhož orgánu ze dne 11. 2. 2009, č. j. Výst. 000816/2009-St-1/660 o povolení změny stavby domu čp. X před dokončením dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel se tak nepochybně bude moci domáhat, bude-li to třeba, ochrany svých veřejných subjektivních práv cestou řádných opravných prostředků v rámci soudního řízení správního vedeného proti správním rozhodnutím ve věci samé.
Ústavní soud obiter dictum dodává, že nepřehlédl stěžovatelem tvrzené skutečnosti týkající se postupu stavebního řádu, který vydal dne 19. 4. 2007 stavební rozhodnutí s nabytím právní moci den po jeho vydání, aniž by bylo se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem řízením, stejně tak jako bylo vydáno dne 11. 2. 2009 rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, o němž nebyl stěžovatel vyrozuměn, ačkoli již dne 28. 11. 2007 oznámil stavebnímu úřadu své účastenství v předmětném stavebním řízení. Jakkoli Ústavní soud nemůže předjímat, zda byl stěžovatel skutečně účastníkem stavebního řízení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09 týkající se nyní projednávané věci), je alarmující, že tato otázka není postavena najisto téměř po pěti letech od vydání stavebního povolení, když je přitom z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin zřejmé, že se stěžovatel aktivně cestou řady podání a opravných prostředků v rámci správního i soudního správního řízení snažil pro něj zcela zjevně nepříjemnou situaci bezprostředně ohrožující jeho vlastnické právo řešit. Přezkum odvolacího řízení ve věci vydání stavebního povolení ani rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením však není předmětem této právní věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu