ECLI:CZ:US:2013:1.US.4815.12.1
sp. zn. I. ÚS 4815/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti manželů Ing. Otakara Vrbíka a RNDr. Gabriely Vrbíkové, obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 20/2010 ze dne 11. října 2012, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2951/2010 ze dne 31. července 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 20/2010 ze dne 20. dubna 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 196 Cm 131/2009 ze dne 18. listopadu 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě, kterou se v souvislosti s insolvenčním řízením domáhali určení, že jejich pohledávka z titulu práva na bezplatný převod jednotek do svého osobního vlastnictví za úpadcem Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze, jehož jsou členy a mají v užívání označené bytové a nebytové jednotky, je zjištěna a po právu.
Jak patrno z obsahu v daném řízení postupně vydávaných napadených rozhodnutí, obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, vycházely v podstatě z názoru, že nárok členů bytového družstva na převedení bytové jednotky do jejich vlastnictví (uskutečněný podle zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb.) je samostatným nárokem upraveným ustanovením §23 odst. 1 až 3 a §24 citovaného zákona, situaci komplexně řeší ustanovení §285 odst. 4 insolvenčního zákona a nejde tak o nárok, který by bylo nutno či možno uplatnit přihláškou ve smyslu ustanovení §173 insolvenčního zákona, jak to učinili stěžovatelé. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2104/10 a další), konstatující, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona o vlastnictví bytů se uplatňuje zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle §173 insolvenčního zákona.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost, v níž stěžovatelé za pomoci argumentů ve stížnosti podrobně rozvedených, uplatňovaných již v předcházejícím řízení, s důrazem na povahu uplatněné pohledávky, která je podle nich pohledávkou nepeněžitou, soudně vymahatelnou, zpochybňují právní závěry obecných soudů, jejichž postupem jim bylo odepřeno postavení insolvenčních věřitelů a také s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu dávají najevo své přesvědčení o tom, že aplikace a interpretace ustanovení §285 odst. 4 insolvenčního zákona a jeho dalších ustanovení v napadených rozhodnutích není ústavně konformní. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k výkladu aplikovaných ustanovení insolvenčního zákona, vedoucí je (vycházeje ze závazného názoru dovolacího soudu, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu do jejího vlastnictví dle ustanovení §285 odst. 4 insolvenčního zákona "se považuje" za zvláštní druh zákonného předkupního práva, čemuž odpovídá i způsob vypořádání nároku předepsaný v insolvenčním řízení úpravou obsaženou v uvedeném zákonném ustanovení) k závěru o nedůvodnosti žaloby stěžovatelů, přičemž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poukázal také na judikaturu Ústavního soudu, odkazující i na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 stěžovateli ve stížnosti zmiňovaný. Na odůvodnění napadených rozhodnutí tak lze odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do shora označených práv Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu