ECLI:CZ:US:2013:1.US.4838.12.1
sp. zn. I. ÚS 4838/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Karla Hanauera, zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2012 č. j. 8 Tdo 1031/2012-20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2012 sp. zn. 8 To 125/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2012 č. j. 10 T 112/2011-98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci. Poté, co přednesl její rekapitulaci, obecným soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, když současně zevrubně předestřel svou vlastní skutkovou verzi předmětného děje a jednotlivé důkazy podrobil svému náhledu na z nich vyplývající skutkové závěry. Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že v situaci (dle něj) toliko tvrzení proti tvrzení nevyhověl jeho důkazním návrhům. Stěžovatel uzavřel své námitky konstatováním, že obecné soudy nepostupovaly jednak v souladu se zásadou in dubio pro reo, jednak ani se zásadou subsidiarity trestní represe.
Napadenými rozhodnutími se pro uvedené cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domáhal se proto posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí po provedeném řízení nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, usnesení sp. zn. III. ÚS 3590/11, II. ÚS 2464/11, IV. ÚS 2825/10 a další], resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 4 Tdo 54/2013-42, 7 Tdo 725/2012-70, 6 Tdo 1063/2011-34, 3 Tdo 797/2011-106, 11 Tdo 358/2011-30 a další).
Naznačené případy svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledány nebyly. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a z argumentačního prostoru vymezeného provedeným dokazováním jakkoli nevykročují. Nadto je třeba s ohledem na námitky stěžovatele zdůraznit, že nejde pouze o situaci "tvrzení proti tvrzení", ale svědecká výpověď Oty Krátkého stojící oproti jeho výpovědi je podporována i dalšími listinnými důkazy. Pakliže obecné soudy za této důkazní situace dospěly k jimi vyvozeným skutkovým závěrům mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, neměly důvod postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Stran nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele se v daném případě o tzv. opomenuté důkazy nejedná, když nalézací soud rovněž dostatečně akceptovatelně a takto ústavně přijatelně vyložil, proč předmětným důkazním návrhům nevyhověl (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Nejvyšší soud potom rovněž přiléhavě vyložil, proč uplatnění zásady subsidiarity trestní represe není pro specifičnost dané konkrétní věci namístě.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že kontradikci vůči rozhodovacím důvodům týkajícím se kautel spjatých s hodnocením důkazní situace - obsaženým v nálezech sp. zn. II. ÚS 226/06, I. ÚS 910/07 a I. ÚS 3741/11 (jichž se stěžovatel na podporu svých vývodů dovolával), napadená rozhodnutí nezakládají.
V důsledku uvedeného bylo o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu