ECLI:CZ:US:2013:1.US.4839.12.1
sp. zn. I. ÚS 4839/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 3 T 3/2011-577, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 7 To 22/2012, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 2. 2012, č. j. 3 T 3/2011-577 (dále jen "rozsudek") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 7 To 22/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu").
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky vyčerpá, musí mít Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout (shledal-li by k tomu právem stanovené předpoklady) právě proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (a tím efektivně korigovat - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod). V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
V projednávané věci bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu druhého stupně předmětem přezkumu v dovolacím řízení, a to konkrétně pod sp. zn. 4 Tdo 1051/2012. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo předmětné dovolání odmítnuto, však ústavní stížností navrhováno není. Takováto situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10 in http://www.usoud.cz).
Ústavní soud ještě zvažoval, zda stěžovatel nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem, kdy ověření takovéhoto možného úmyslu stěžovatele je na místě, pokud by jej naznačoval obsah ústavní stížnosti, jako např. skutečnost, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo k ústavní stížnosti přiloženo (srovnej závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice [stížnost č. 57567/00] a též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2976/08, III. ÚS 2013/09 in http://www.usoud.cz).
V projednávané věci rozhodnutí dovolacího soudu k ústavní stížnosti přiloženo nebylo, nicméně stěžovatel se v ní zmiňuje i o rozhodnutích na rozsudek a na usnesení vrchního soudu navazujících. Proto Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby výslovně sdělil, zda žádá skutečně zrušení toliko rozsudku a usnesení vrchního soudu, nebo i nějakých jiných rozhodnutí, a v případě druhé alternativy aby tato jiná rozhodnutí jednoznačně označil, přiložil jejich kopii, a rovněž přiložil novou plnou moc umožňující jejich napadení. Stěžovatel však přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2013 Ústavní soud informoval, že vskutku žádá toliko zrušení rozhodnutí soudů prvé a druhé instance. Zrušení předmětného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, tedy ani po výzvě Ústavního soudu nenavrhl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj