ECLI:CZ:US:2013:1.US.4860.12.1
sp. zn. I. ÚS 4860/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Musila, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 3. 2011, č. j. 9 C 325/2005-177, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2011, č. j. 9 C 325/2005-204, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012, č. j. 17 Co 87/2012-226, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012, č. j. 17 Co 433/2012-229, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §30 "a následující" zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, "stanovující obligatorní zastoupení účastníka bez právního vzdělání v roli stěžovatele advokátem", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však zastoupen advokátem není.
Ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996 (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), od nějž není důvod se odchýlit, dal Ústavní soud najevo, že "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".
Rozhodným prvkem advokátního zastoupení je jednak vlastní stylizace ústavní stížnosti, neboť ta má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím eliminovat neúčelné náklady, jednak záruka náležité identifikace ústavněprávně relevantních skutečností, včetně vymezení, které základní práva a svobody byly porušeny; to současně s respektem k zákonem předepsaným formálním náležitostem podání, jímž se konkrétní subjekt obrací na Ústavní soud (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 141/97, U 12/10 SbNU 377).
Sám stěžovatel se již vícekrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1029/08, usnesení ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1813/10).
Nadto, že stěžovateli byla známa povinnost být zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, plyne i z toho, že v jiných řízení před Ústavním soudem byl právně takto zastoupen (srov. usnesení ze dne 2. 11 2010, sp. zn. IV. ÚS 2964/10, usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3854/11).
Ostatně, skutečnost, že stěžovateli byla známa povinnost být zastoupen v řízení před Ústavním soudem, plyne i z obsahu (z petitu) nynější ústavní stížnosti.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, že pokud mu Ústavní soud poskytne přiměřenou lhůtu k dodatečnému nalezení vhodného zástupce z řad advokátů po svátcích, pokusí se tento nedostatek ještě odstranit.
Ústavní soud proto vyčkal více než tři týdny od podání ústavní stížnosti, zda stěžovatel v této době odstraní vadu své ústavní stížnosti, o které sám ji dříve věděl (vada spočívající v neexistenci zastoupení advokátem). Tím fakticky stěžovateli lhůtu k odstranění vady ústavní stížnosti poskytl. Leč, stěžovatel vadu ústavní stížnosti přesto neodstranil.
Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem - což byl i daný případ, jak plyne ze shora uvedeného - pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto neshledal důvod, aby adresoval stěžovateli výzvu k odstranění vady ústavní stížnosti v podobě neexistence zastoupení advokátem. Smyslem výzvy k odstranění vady podání je totiž poučit (informovat) procesně neznalého stěžovatele, což by v nyní posuzovaném případě ztrácelo smysl.
Dokonce, případnou výzvou by Ústavní soud naváděl budoucí stěžovatele, že prodlužovat řízení před Ústavním soudem - a tím i potenciálně zásah do právní jistoty třetích osob - lze i tak, že podají vadnou ústavní stížnost, o jejiž vadách sice budou dobře vědět, ale takovým postupem si zajistí podstatně delší dobu k odstranění vad podání než ti, kteří podali vadné podání v dobré víře, že je bezvadné. Tím by se porušoval i princip rovnosti. Právní předpisy se mají vykládat a aplikovat tak, aby se zabránilo jejich zneužívání či obcházení jejich smyslu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení odmítl senát Ústavního soudu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. shodně např. usnesení ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2491/11). Nadto, Ústavnímu soudu nenáleží přezkum a rozhodování o zákonu, jenž upravuje jeho postavení a pravidla řízení (srov. shodně citované usnesení).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu