ECLI:CZ:US:2013:1.US.4871.12.1
sp. zn. I. ÚS 4871/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2012 č. j. 22 Nd 265/2012-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 66/2012 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Předmětem řízení je žaloba o ochranu osobnosti, kterou se žalobci Miroslav a Petr Slavíkovi (v tomto řízení vedlejší účastníci) po stěžovateli jako žalovaném domáhají zaplacení částky 3 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl stěžovatel jako soudní exekutor způsobit v exekučním řízení. Návrh na přikázání věci k jinému soudu podali vedlejší účastníci s tím, že jejich bydliště se nachází v obvodu Krajského soudu v Brně a oba jsou invalidními důchodci.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že v exekučních řízeních vedených u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006 a 12 Nc 3295/2007, ve kterých byl provedením exekuce pověřen stěžovatel, několikrát rozhodoval Krajský soud v Brně. Rozhodoval i o odvoláních vedlejších účastníků proti usnesení soudního exekutora ze dne 24. 4. 2009 č. j. 15 EX 68/2006-106 a ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 EX 68/2006-171. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že žalobce trpí závažnými, jej omezujícími, chorobami a rovněž že zdravotní stav druhého žalobce není dobrý. Přihlédl též k jejich finanční situaci. Dle Nejvyššího soudu jsou dány důvody pro přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně, kde lze očekávat, že bude splněn požadavek rychlejšího a hospodárnějšího řízení. Bez významu není ani skutečnost, že místo konání exekuce prodejem nemovitostí se nachází v obvodu Krajského soudu v Brně. Při rozhodování soud zohlednil i mimořádné poměry účastníků s tím, že delegováním se nikterak neztíží postavení stěžovatele.
Stěžovatel s přikázáním věci nesouhlasil, neboť návrh vedlejších účastníků na delegaci považoval a považuje za účelový.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tvrzení vedlejších účastníků v podané žalobě jsou nepravdivá, velmi účelově pojatá a nemohou odůvodňovat delegaci předmětné věci k jinému než příslušnému soudu. Vedlejší účastníci vynakládají nemalé finanční prostředky na své právní zastoupení, na to, aby zkreslováním faktů a účelovým osočováním stěžovatele, soudů, oprávněné dosáhli toho, že nezúčastněné třetí osoby a nezávislé subjekty je budou vnímat jako osoby, které se staly "oběťmi" protiprávních činů stěžovatele, a že je třeba jim "pomoci" a pokud si chtějí vybrat soud, tak jim toto umožnit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tento názor stěžovatele potvrzuje, neboť z něj v zásadě plyne, že postačí, když si vedlejší účastník opatří několik zpráv od psychiatrů a ošetřujících lékařů, bez ohledu na skutečnost, že tam uvedené zdravotní obtíže měl vedlejší účastník již dávno před zahájením exekučního řízení, příp. některé neměl nikdy, a už to samo o sobě by mělo prokazovat existenci "závažných, omezujících chorob a nedobrého zdravotního stavu" s tím, že za všechny zdravotní obtíže patrně může soudní exekutor, protože jej protiprávně exekvuje.
Stěžovatel poukazuje na vyjádření Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 9. 2012 a 26. 11. 2012, dle kterých ministerstvo zamítlo žádosti o náhradu materiální i nemateriální újmy obou vedlejších účastníků a manželky prvního vedlejšího účastníka.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích, týkajících se výkladu práva na zákonného soudce, již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, II. ÚS 132/04, I. ÚS 144/2000 či III. ÚS 2853/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.
Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000).
Samotné rozhodování o této delegaci svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Nejvyšší soud, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť své rozhodnutí řádně a logicky zdůvodnil a plně respektoval výjimečnost možnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. V napadeném usnesení soud akcentoval zejména osobní poměry účastníků řízení, jejich zdravotní situaci, jakož i finanční možnosti. Argumentaci stěžovatele, jenž s delegací nesouhlasil, vzal soud v úvahu a dospěl k závěru, že i přes jeho nesouhlasné stanovisko jsou důvody pro přikázání věci jinému soudu dány, neboť lze důvodně očekávat, že bude naplněn požadavek rychlejšího a hospodárnějšího řízení. Soud uzavřel, že delegováním věci se nijak neztíží postavení stěžovatele, neboť jako soudní exekutor vykovává exekuce i mimo obvod svého sídla a tudíž mu nebude činit potíže cestovat k přikázanému soudu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno žádné základní právo či svoboda stěžovatele a s ohledem na tento závěr pak Ústavní soud konstatuje, že mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu