ECLI:CZ:US:2013:1.US.4872.12.1
sp. zn. I. ÚS 4872/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Evy Doušové, zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7 proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 108 EC 234/2011 ze dne 10. října 2012 a o návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonného ustanovení se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 5 051,- Kč s příslušenstvím a současně s ústavní stížností podala také návrh na zrušení v záhlaví označeného zákonného ustanovení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadeného rozhodnutí, bylo toto vydáno v řízení o žalobě žalobce Nehodové služby s. r. o. proti stěžovatelce, za účasti Triglav Pojišťovny na její straně jako vedlejšího účastníka, pro zaplacení částky 9 281,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody (spočívající v nákladech spojených s půjčením náhradního vozidla), způsobené provozem osobního vozidla stěžovatelky na vozidle poškozeného, který svou pohledávku postoupil žalobci, a bylo jím rozhodnuto tak, že stěžovatelce byla stanovena povinnost ve stanovené lhůtě zaplatit žalobci částku 5 051,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně, proti němuž není odvolání přípustné, směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost, v níž stěžovatelka kromě popisu okolností daného případu zpochybňuje postup obecného soudu, který podle ní nebral v úvahu její argumenty, s nimi se nevypořádal a to zejména stran námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, jíž opírá o tvrzení neexistence postoupené pohledávky. Soudu dále vytýká nedostatečné zdůvodnění napadeného rozhodnutí a poukazuje také na další soudní rozhodnutí, která v řízení předložila, jimiž bylo v obdobných věcech rozhodnuto ve prospěch žalovaných právě pro neexistenci aktivní legitimace žalobce. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Současně navrhuje i zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., které je podle ní v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje ve stížnosti uváděné okolnosti ani daný případ za případ "extrémního rozhodnutí obecného soudu". Aniž by tedy Ústavní soud v rozhodnutí provedenou aplikaci podústavního práva (ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku) obecným soudem hodnotil, připomíná svou judikaturu bagatelních věcí se týkající (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2777/11), v níž dal mimo jiné najevo, že u věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98) a zároveň zdůrazňuje svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) s tím, že ústavní stížnost v takových věcech nemůže sloužit ke sjednocování judikatury, neboť taková role Ústavnímu soudu nenáleží.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Z uvedených důvodů byly stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu