ECLI:CZ:US:2013:1.US.4896.12.1
sp. zn. I. ÚS 4896/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evy Blažkové, zast. JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 34, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3.10.2012, č.j. 15 Co 620/2012-59, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6.9.2012, č.j. 19 C 28/2003-52, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 21, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"). Uvedla, že pravomocným usnesením krajského soudu bylo potvrzení usnesení soudu I. stupně odmítající odvolání proti usnesení ze dne 25.3.2003, č.j. 19 C 28/2003-15, jako opožděné (pozn. posledně uvedeným usnesením byl stěžovatelce pro řízení o zaplacení částky 27 209,- Kč ustanoven opatrovník). K meritu věci stěžovatelka informovala, že jí byl vedlejším účastníkem v roce 1984 přidělen do užívání konkrétní byt, jeho užívání ukončila v roce 1985, posléze se odstěhovala mimo K. a v červenci 1989 emigrovala do Spolkové republiky Německo. V roce 2010 zamýšlela prodat svoje nemovitosti a zjistila, že jsou zatíženy exekučním příkazem k jejich prodeji a exekutorským zástavním právem. Její právní zástupce zjistil, že exekučním titulem je rozhodnutí ve věci nezaplacení nájemného a služeb spojených s užíváním předmětného bytu v řízení vedeném pod sp.zn. 17 C 17/2000 a že pod sp.zn. 19 C 28/2003 bylo vedeno další řízení ohledně nezaplacení nájemného v navazujícím období. V obou těchto řízeních byl stěžovatelce ustanoven opatrovník z důvodu jejího neznámého pobytu. Stěžovatelka v obou řízeních požádala o řádné doručení rozsudku a doručení usnesení o ustanovení opatrovníka, což okresní soud odmítl. Proti rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, okresní soud je vždy odmítl jako opožděné, v prvním řízení krajský soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že odvolání neodmítl a zrušil prvostupňový rozsudek, ve druhém řízení krajský soud prvostupňové usnesení potvrdil usnesením napadeným touto ústavní stížností. Rozhodnutí ve druhém řízení podle stěžovatelky znamená, že ona sama nemůže realizovat dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") své právo být osobně přítomna projednávané věci, která se jí týká a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, namítá též porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že průběh obou řízení měl být shodný, že odlišné rozhodnutí porušuje zásadu legitimního očekávání.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Okresní soud usnesením ze dne 6.9.2012, č.j. 19 C 28/2003-52, odmítl odvolání stěžovatelky proti usnesení ze dne 25.3.2003, č.j. 19 C 28/2003-15, jako opožděné. V odůvodnění popsal předchozí průběh soudního řízení, ve kterém se vedlejší účastník domáhá vůči stěžovatelce úhrady nájemného a plateb za služby, připomenul, že stěžovatelce byl v něm ustanoven opatrovník, protože stěžovatelka na adrese vedené v Centrální evidenci obyvatel nebydlela, byla z této adresy vystěhována, usnesení o ustanovení opatrovníka bylo doručeno dotčeným osobám, dále bylo jednáno s ustanoveným opatrovníkem a dne 7.5.2003 byl vyhlášen rozsudek. Dále uvedl, že dne 15.10.2010 se k soudu dostavil advokát JUDr. Jaromír Malý, který předložil soudu plnou moc od stěžovatelky ze dne 13.10.2010, a že mu tento den mu byly doručeny soudní písemnosti, a to usnesení o ustanovení opatrovníka, návrh na vydání platebního rozkazu a rozsudek. Podáním ze dne 22.11.2011 stěžovatelka požádala o doručení usnesení o ustanovení opatrovníka, okresní soud odmítl opakovat doručení rozhodnutí, stěžovatelka podáním ze dne 29.8.2012 napadla usnesení o ustanovení opatrovníka. Podle okresního soudu se odvolací lhůta žalované odvozovala od doručení odvolání (správně má být "usnesení") opatrovnici a vyvěšení na úřední desce. K tomu doplnil, že usnesení o ustanovení opatrovníka bylo doručeno zástupci stěžovatelky, a to JUDr. Jaromíru Malému. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém považovala za nesprávné tvrzení, že odvolací lhůta se odvíjí od doručení odvolání (správně "usnesení") její opatrovnici. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka dne 13.10.2010 zplnomocnila advokáta JUDr. Jaromíra Malého k zastupování ve všech právních věcech, k vykonávání veškerých úkonů, k podávání opravných prostředků, přijímání a přebírání doručování písemností; jemu soud I. stupně předal dne 15.10.2010 osobně listiny, i usnesení o ustanovení opatrovníka. Na tomto zjištění uzavřel, že i pokud by se za řádné považovalo až doručení advokátovi stěžovatelky, lhůta k odvolání počala dnem 16.10.2010 a jejím posledním dnem bylo 1.11.2010 (pozn. se správným zohledněním pravidel pro konec lhůty připadnuvší na sobotu a neděli), tudíž odvolání doručené dne 3.9.2012 bylo opožděné (pozn. krajský soud měl správně vycházet s procesní povahy odvolací lhůty, takže kalkulovat s odesláním odvolání, k němuž došlo dne 29.8.2012 - ale i tak bylo odvolání opožděné).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti posouzení jejího odvolání jako opožděného. Aniž by Ústavní soud mohl zhodnotit postup okresního soudu při ustanovení jejího opatrovníka, shledává, že její odvolání bylo skutečně opožděné. Stěžovatelka totiž opomíjí skutečnost, že usnesení okresního soudu bylo předáno jejímu právnímu zástupci, tj. bylo řádně doručeno, a oba obecné soudy tuto skutečnost řádné vyhodnotily, byť okresní soud pouze podpůrně.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu