ECLI:CZ:US:2013:1.US.4917.12.1
sp. zn. I. ÚS 4917/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem Sokolská 505, Čerčany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 897/2012-57 ze dne 17. 10. 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 434/2011-348 ze dne 15. 12. 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 3 T 235/2009-281 ze dne 16. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasně a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 3 T 235/2009-281 ze dne 16. 5. 2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že úmyslně a neoprávněně odbagroval svým zemním strojem část tarasu, stojícího mezi pozemky stěžovatele a poškozeného, čímž způsobil poškozenému škodu v podobě poškození oplocení a možnosti sesuvu půdy jeho pozemku. Dále se stěžovatel dopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 trestního zákona, neboť poškozeného, bránícího bagrování předmětného tarasu, udeřil lžící bagru, což doprovázel výhružkami smrtí i tím, že "půjde po jeho manželce".
3. Za toto byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody podle §257 odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně soud stěžovateli uložil, aby v souladu s §59 odst. 2 trestního zákona podle svých sil ve zkušební době nahradil nebo odstranil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nahradil poškozenému škodu ve výši 169.589 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 To 434/2011-348 ze dne 15. 12. 2011 napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně trestného činu poškození cizí věci zrušil. Ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v souladu s §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že jej opět uznal vinným z trestného činu poškozování cizí věci, přičemž nově formuloval skutkové okolnosti. Za tento trestný čin a dále za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci tímto rozhodnutím nedotčený, uložit odvolací soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Vedle toho stěžovateli uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil, tedy nahradil poškozenému škodu ve výši 54.350 Kč.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť dovolání bylo v podstatné části podáno z jiného než zákonného důvodu, ve zbývající části pak byly relevantní dovolací výhrady nedůvodné.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že došlo k zásahu do jeho základních práv, neboť se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jím navrhovanými tvrzeními.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví, a proto do jeho pravomoci nepatří přezkum hodnocení skutkového stavu, ani zákonnosti rozhodnutí obecných soudů. Do procesu rozhodování obecných soudů by Ústavnímu soudu příslušelo zasáhnout pouze tehdy, bylo-li by takovým rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 821/11 ze dne 3. 5. 2011]. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
8. Ústavní soud je názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou trestního řízení dle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a hodnotily provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc zopakoval argumentaci, se kterou se přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele dle Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu