ECLI:CZ:US:2013:1.US.503.13.1
sp. zn. I. ÚS 503/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Bc. Roberta Sechtera, zast. JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem, sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2012, č.j. 32 Cdo 2716/2012-128, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2010, č.j. 55 Co 390/2010-105, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19.5.2010, č.j. 13 C 390/2009-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti RCI Financial Services, s.r.o., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v právní věci o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy a o určení ukončení smlouvy dohodou, soudům vytýká porušení ústavnosti, neboť rozhodovali v rozporu s nálezy Ústavního soudu týkajícími se posuzování neplatnosti rozhodčí doložky, čímž porušily jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), přičemž tvrzená porušení ústavnosti koncentroval do tří bodů:
- soudy se nezabývaly jeho námitkami, jimiž namítal neplatnost rozhodčí doložky, ačkoliv tak měly činit z úřední povinnosti,
- soudy neposuzovaly neplatnost rozhodčí doložky, ačkoliv tato doložka byla pro svůj obsah absolutně neplatným právním úkonem,
- soudy založily svůj právní názor na neplatném rozhodčím nálezu, neboť na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemůže být platný ani vydaný rozhodčí nález.
V další části ústavní stížnosti popsal stěžovatel vývoj své právní věci zahájené žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") o určení způsobu ukončení smluvního vztahu založeného leasingovou nájemní smlouvou. Připomenul, že vedlejší účastnice bez ohledu na zahájené soudní řízení podala žalobu k jí vybranému rozhodci, rozhodce bez přihlédnutí k jeho námitce nedostatku pravomoci vydal rozhodčí nález, stěžovatel podal žalobu na jeho zrušení. Ve věci jeho určovací žaloby dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení způsobu ukončení smluvního vztahu a žalobu zamítl. S takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, též proto, že očekával, že soud se bude nejprve zabývat platností rozhodčí doložky a teprve poté bude řešit otázku naléhavého právního zájmu.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Obvodní soud rozsudkem ze dne 19.5.2010, č.j. 13 C 390/2009-77, zamítl stěžovatelovu žalobu s návrhem na určení, že odstoupení vedlejší účastnice od leasingové nájemní smlouvy učiněné dne 1.12.2008, je neplatné, a že platnost leasingové nájemní smlouvy byla ukončena dohodou ke dni 1.12.2008. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že pomocí projednávané žaloby na určení nelze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu účastníků nebo dospět k nápravě, neboť o sporných právech účastníků bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, ve kterém rozhodce jako předběžnou otázku řešil způsob ukončení smluvního vztahu účastníků. Zdůraznil význam žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a uzavřel, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, a to ani pokud jím stěžovatel sleduje jen potvrzení svého právního názoru. Rozsudek obvodní soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a rozsudek potvrdil (rozsudkem ze dne 9.7.2012 č.j. 55 Co 390/2010-105). Zkonstatoval, že obvodní soud se správně zaměřil na otázku existence naléhavého právního zájmu a potvrdil, že stěžovatel na požadovaném určení takový kvalifikovaný zájem nemá. Následné tzv. nenárokové dovolání proti rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 20.11.2012, č.j. 32 Cdo 2716/2012-128, odmítnuto. V odůvodnění dovolací soud vysvětlil uplatnění určovací žaloby a obecné podmínky její případné úspěšnosti.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému zásahu do tohoto práva napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Z předložených podkladů je totiž zřejmé, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupci - advokáti, nepochopil podmínky pro úspěch určovací žaloby: podle §80 písm. c) obč. soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (zvýraznil Ústavní soud), je-li na tom naléhavý právní zájem. Tomuto základnímu postulátu stěžovatelova žaloba nevyhovuje, protože se jí domáhá určení neplatnosti právní skutečnosti (odstoupení od smlouvy) a určení ukončení platnosti smlouvy dohodou (pozn. ve druhém žalobním návrhu jde o evidentní nepochopení nemožnosti ukončení platnosti smlouvy, kdy platnost představuje kvalitativní vlastnost právního úkonu). Namítá-li stěžovatel neplatnost rozhodčí doložky, je na něm, aby k ochraně svých práv využil adekvátních prostředků. Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, podal stěžovatel žalobu na zrušení rozhodčího nálezu pro nedostatek pravomoci rozhodce. Podle výsledku sporu pak mohou být posuzována stěžovatelova tvrzení, zda odstoupení od leasingové smlouvy bylo důvodné a způsobilo zánik leasingového vztahu, či zda tento zánik byl důsledkem dissoluce.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu