ECLI:CZ:US:2013:1.US.531.12.1
sp. zn. I. ÚS 531/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele MÍR, stavební bytové družstvo, se sídlem v Brně, Bedřichovická 21, IČ: 00046906, zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2009 č. j. 26 Co 305/2008-215 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 č. j. 22 Cdo 468/2010-240, za účasti vedlejších účastníků 1) Václava Nového a 2) Zdeňky Nové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu s tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 Listiny (právo na ochranu vlastnictví).
Ve věci se stěžovatel proti vedlejším účastníkům domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 ležícího v kat. úz. Židenice, obec Brno, zapsanému na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. X1 (z titulu vydržení vlastnického práva). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil s tím, že vlastnické právo ke 3/5 spoluvlastnického podílu k pozemku ve prospěch stěžovatele potvrdil, avšak ve vztahu ke zbylým 2/5 spoluvlastnického podílu k pozemku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud poté rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl.
Vlastnické právo mělo být stěžovatelem, resp. jeho právními předchůdci realizováno formou užívání; část pozemku, původní parc. č. X3, přiléhá k domu a je užívána jako přístupový chodník do domů č. p. X4 a X5 v Brně - Židenicích a část pozemku tvoří svah a prostor pod svahem, využívaný pro parkování vozidel obyvatel uvedených domů. Právní předchůdce stěžovatele byl v domnění, že vlastnictví k předmětné části pozemku nabyl vyvlastněním, přičemž tuto domněnku negoval Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 5. 2007 č. j. 26 Co 346/2005-110, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2007 č. j. 26 Co 346/2005-113. Proto se soudy v průběhu dalšího řízení zabývaly pouze tím, zda mohlo být vlastnické právo k předmětné části pozemku stěžovatelem vydrženo, resp. zda byly splněny podmínky pro jeho vydržení. Podle obecných soudů došlo v roce 1975 výslovně pouze k předání bytového fondu, nikoliv pozemků. Odvolací soud uvedl, že samotná okolnost, že byl dán pokyn k převodu bytového fondu, není postačující k závěru o tom, že stěžovatel při běžné opatrnosti, kterou bylo možné s ohledem na okolnosti a povahu dané věci po každém požadovat, mohl nabýt přesvědčení, že se stal vlastníkem předmětné části pozemku. Takovou okolností přitom podle odvolací instance nemohlo být ani prohlášení subjektu NOVÝ DOMOV, stavební bytové družstvo, ze dne 9. 12. 2003, které bylo jedním z podkladů pro zápis vlastnického práva stěžovatele k předmětné části pozemku do katastru nemovitostí; toto prohlášení bylo mj. učiněno za situace, kdy vedlejší účastníci již byli zapsáni jako vlastníci dotčeného pozemku. Nejvyšší soud v rozsudku dále rozvedl právní posouzení podmínek pro vydržení vlastnického práva a dodal, že v případě, kdy v pokynu k převodu bytového fondu není jakákoliv zmínka týkající se pozemků, tím méně o spoluvlastnickém podílu na jednom konkrétním pozemku z hlediska jeho převodu či nabytí, nemůže tento souhlas jako putativní titul založit z objektivního hlediska nahlíženou oprávněnou držbu stěžovatele, která by mohla vést k vydržení.
Stěžovatel odůvodňoval svou ústavní stížnost tím, že v případě převodu bytového fondu při slučování družstev za částečné delimitace není dán rozumný důvod, proč by docházelo pouze k delimitaci budov bez pozemků. Podle stěžovatele je nelogická představa o dvojím vlastnictví obytných domů a pozemků. Opomenutí pozemků ve sdělení Jihomoravského krajského výboru bytových družstev ze dne 30. 5. 1975 považuje stěžovatel za pouhé nedopatření, které běžný pozorovatel bez právního vzdělání nebyl schopen zaznamenat. Stěžovatel dále poukazoval též na dobový kontext spolu s nedbalým administrativním postupem při delimitaci v roce 1975.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označené rozsudky Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel navrhuje v podané ústavní stížnosti zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně bez toho, aby specifikoval výroky, které mají být zrušeny. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost mj. tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. V projednávané věci však stěžovatel může zcela zjevně ústavní stížností napadnout jen část rozsudku Krajského soudu v Brně, a to konkrétně výrok II. Ve výroku I. rozsudku bylo stěžovateli jako žalobci vyhověno (potvrzena část rozsudku soudu prvního stupně).
Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že je vlastníkem předmětné části pozemku z titulu vydržení vlastnického práva této části, pak se domnívá, že došlo k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 Listiny. Právo na ochranu vlastnictví je v ústavněprávní rovině vyjádřeno tak, že každý má právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Z ústavní ochrany vlastnického práva v prvé řadě vyplývá zákaz vylučovat či jinak diskriminovat kteréhokoliv jednotlivce v jeho práva na vlastnictví a povinnost státu do tohoto práva mimo rámec stanovený Listinou nezasahovat. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva teprve má být konstituována, ústavně chráněn zpravidla není (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 302).
K porušení stěžovatelova práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny však v návaznosti na interpretaci tohoto článku nedošlo, neboť vznik vlastnického práva stěžovatel teprve dovozuje. Ve věci též nelze odhlédnout od toho, že dochází ke střetu potenciálního vlastnického práva stěžovatele s vlastnickým právem žalovaných (fyzických osob). Obecné soudy se v průběhu řízení vypořádaly s posouzením podmínek vydržení správně. Dovodily, že dobrá víra na straně stěžovatele dovozena být nemůže, neboť již titul, od něhož byla odvozována, není způsobilý dobrou víru a v konečné fázi vydržení vlastnického práva na straně stěžovatele vyvolat.
Stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů též z toho důvodu, že mělo dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavněprávní rovině je přitom právo na spravedlivý proces vyjádřeno tak, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces však ve věci nedošlo. Ústavní soud posuzoval, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích; konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu. Toto právo však stěžovateli zjevně nebylo upřeno a není možné dospět ani k závěru, že by byl v průběhu řízení jakkoliv krácen na svých zákonem stanovených procesních právech; ve všech aspektech se mu dostalo řádného procesu. Obecným soudům není možné vytknout ani svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění.
Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu