ECLI:CZ:US:2013:1.US.587.13.1
sp. zn. I. ÚS 587/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti PhDr. Františka Kozla, zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2012, č.j. 30 Cdo 1204/2012-322, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.2011, č.j. 3 Co 210/2010-294, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.6.2010, č.j. 16 C 55/2009-272, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obce Holovousy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel po identifikaci napadených rozhodnutí obecných soudů provedl rekapitulaci skutkových okolností a řízení před obecnými soudy. Uvedl, že je autorem publikace s názvem Podchlumí, krajina pískovce otevřená cyklistům, která byla vydána v nákladu 1 000 výtisků. Posléze zjistil, že publikace byla v roce 2008 vydána ve dvojjazyčném znění. Stěžovatel se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobou domáhal, aby vedlejší účastnici bylo zakázáno vydávat a šířit předmětnou publikaci, vytištěné výtisky stáhnout ze své nabídky a uložena povinnost zaplatit mu 500 000,- Kč. Krajský soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice není ve sporu pasivně legitimována, neboť vydavatelem publikace je Mikroregion Podchlumí. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") prvostupňový rozsudek potvrdil, když se ztotožnil s důvody uvedenými v rozsudku krajského soudu. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva k duševnímu vlastnictví, která jsou chráněna čl. 34 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), a posléze namítá porušení práva na soudní ochranu a na přístup k soudu v dovolacím řízení, které je chráněno čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V další části se stěžovatel zaměřil na konkretizaci argumentů k jednotlivým tvrzeným porušením základních práv, využívá i řadu odkazů na judikaturu ESLP, a na jejich základě navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů (přitom vadně označil usnesení Nejvyššího soudu) zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 34 odst. 1 Listiny:
Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 odst. 1 Protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhal, aby obci Holovousy bylo zakázáno vydávat a šířit specifikovanou publikaci, stáhnout ji z prodeje, stažené publikace zničit a zaplatit mu 0,5 mil. Kč, přičemž tvrdil, že je autorem předmětné publikace a že ji žalovaná obec vydala bez uzavření smlouvy. Po provedeném dokazování krajský soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované obce. K tomuto závěru dospěl po zjištění, že obec publikaci nevydala, že zajišťovala finance, a že publikace byla vydána dobrovolným svazkem obcí Mikroregion Podchlumí (přitom stěžovatel byl po určitou dobu i funkcionářem rady tohoto svazku, a to i v době, kdy svazek vydání publikace připravoval). Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním zpochybňujícím závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované obce, které doplnil námitkou vadného postupu soudu spočívajícího v jeho nepoučení o názoru soudu, na který by údajně reagoval procesním návrhem. Vrchní soud uzavřel, že stěžovatelovo odvolání není opodstatněné a prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění poučil stěžovatele o podmínkách využití poučovací povinnosti podle §118a obč. soudního řádu, k čemuž dodal, že poučením o pasivní legitimaci subjektu by porušil zásadu rovnosti účastníků. Ve vlastním posouzení se vrchní soud ztotožnil se zjištěním nedostatku pasivní věcné legitimace žalované obce. Následné stěžovatelovo nenárokové dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť ho shledal nepřípustným, protože stěžovatelovy námitky jsou zčásti námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, zčásti jsou otázkami, na nichž soudy své rozhodnutí nezaložily.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu, ani postupem těchto soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Je však zřejmé, že pro úspěch jeho žaloby na ochranu autorského práva, včetně navazujících nároků, musí existovat procesně právní i hmotně právní podmínky. V dané věci je zcela zřejmé, že stěžovatel setrvale nesouhlasí se závěry obecných soudů o posouzení existence pasivní legitimace žalované obce. Z obsahu ústavní stížnosti pak plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti; přitom jde o fundamentální předpoklad úspěchu jeho žaloby (nejde přitom o nepřiměřeně přísné formality, jejichž splněním je podmíněno uplatnění autorských práv, jež by podle stěžovatelova názoru - srov. šestou stranu ústavní stížnosti - bránily efektivnímu uplatnění jeho práv). Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Stěžovateli, který byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, nebránilo, aby již při prvních náznacích o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované obce (srov. výslechy svědků) adekvátně reagoval; současně budiž připomenuto, že samotnému stěžovateli musely být známy okolnosti vydání jeho publikace, neboť byl členem rady dobrovolného svazku.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu